Podrobné vyhledávání v článcích

Celoevropská konference o přírodních a přírodě blízkých oblastech (EditorialPetra Rotha v Ochraně přírody 3/09), která se konala ve dnech 27.–28. května 2009 v Praze, ukázala mj. velmi rozdílné vnímání pojmu wilderness– divočina. V Evropě v podstatě neexistuje jasná a závazně přijímaná definice, což je způsobeno rozdílným historickým vývojem jednotlivých částí kontinentu. Zatímco zástupci střední a východní Evropy chápou pod pojmem „divočina, panenská příroda“ (tzv. pristineareas) vskutku původní pralesy nebo lidskou rukou viditelně neovlivněná území, představitelé zemí západní Evropy mají zažitou představu, že divočinou mohou být i oblasti lidmi již přeměněné nebo zničené, v nichž se však člověk rozhodl znovu nastartovat základní přirozené procesy (tzv. restorationareas).

Úvodem je třeba říci, že v poslední době hojně diskutované téma jsme v článku nazvali záměrně tak, jak bývá toto dilema obvykle vnímáno. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že věc je poněkud složitější a stavět proti sobě biodiverzitu a procesy není zcela správné. Nejedná se samozřejmě o téma zcela nové, ale v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie směrem na východ nabývá na významu.

Česká a vůbec středoevropská krajina se v současnosti mění a s ní se pozvolna proměňují i názory na její ochranu. Je dobře, že se rozbíhá diskuse i o základních a dosud zdánlivě jednoznačných pojmech a přístupech, jak je to patrné z příspěvku H. Härtela a Z. Křenové Dilema prio­rit: Chráníme biodiverzitu,nebo procesy?na straně 17. Cílem tohoto článku je ukázat spontánní sukcesi v krajině v širších souvislostech.

Čáp černý (Ciconia nigra) patří mezi velmi zajímavé ptačí druhy naší přírody. V první polovině 20. století hnízdilo na území dnešní České republiky jen několik párů v lužních lesích jižní Moravy, po 2. světové válce začal rozšiřovat svůj hnízdní areál ze severovýchodní Evropy. Nejdříve pravidelně hnízdil na severní Moravě, první hnízdění v Čechách bylo doloženo v roce 1952 u Trutnova a během 60. a 70. let obsadil vhodné lokality na celém území dnešní ČR (Šťastný et al. 2006). V dalších desetiletích naše populace rostla a po roce 2000 byla odhadována na 300–400 hnízdních párů (Šťastný l. c.). Druh se dále šířil na západ a dosáhl až Belgie, Lucemburska a střední Francie.

CITES neboli Úmluva o mezinárodním obchodě ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin byla podepsána 3. března 1973 ve Washingtonu, v platnost vstoupila 1. července 1975. Jejím podpisem byla završena dlouholetá snaha mezinárodního společenství o regulaci sílícího tlaku mezinárodního obchodu na přírodní populace některých druhů rostlin a živočichů. Dosud k ní přistoupilo 175 zemí světa, a jedná se tak o jednu z největších globálních úmluv vůbec.

V letech 2007 a 2008 byl uskutečněn projekt podporovaný Grantovou agenturou Univerzity Karlovy, jehož cílem bylo přispět k řešení vztahu návš­těvnosti a přírodního prostředí v národní přírodní rezervaci (NPR) Čertoryje v Bílých Karpatech.

Autoři si kladou za cíl seznámit čtenáře s novým institutem v rámci stavebního zákona, jehož účelem je standardizace a povinnost poskytování relevantních informací odpovědnými subjekty jako podkladů pro tvorbu územně-plánovací dokumentace (ÚPD). Důraz je kladen na výčet informací poskytovaných v rámci ochrany přírody, které se tak stávají nedílnou součástí ÚPD, a problémy při plnění této povinnosti ze strany poskytovatele.

Za co mohou taxonomové

Pokud jsou některé druhy rostlin či skupiny v květeně ČR taxonomicky obtížné, potom u živočichů, a hmyzu zvláště, je situace nesrovnatelně komplikovanější. Důvodem je několikanásobně větší druhová bohatost živočichů, v mnoha ohledech i obtížnost jejich studia a v neposlední řadě nízká atraktivita některých skupin. To způsobuje, že některé skupiny živočichů jsou jen velmi málo studovány.

Kroužkování jako základní metoda výzkumu ptačí migrace

Když v roce 1899 označil dánský středoškolský profesor H. C. Mortensen pár špačků lehkými hliníkovými kroužky se svou adresou a unikátním číselným kódem jistě netušil, že tato metoda výzkumu přetrvá v podstatě v nezměněné podobě více než 100 let a navíc se široce rozšíří po celém světě. První národní kroužkovací centrály (profesionální pracoviště koordinující kroužkování a vědecky zhodnocující jeho výsledky) začaly vznikat krátce po Mortensenových pionýrských krocích; do roku 1930 již existovaly téměř ve všech evropských zemích a kroužkování se rozšířilo i mimo evropský kontinent.

Přes celkově nepříznivou situaci velevruba tupého (Unio crassus) v České republice přežívají v našich vodních tocích i některé poměrně početné populace. Pozoruhodná a dosud téměř neznámá je metapopulace vázaná na řeku Bečvu.