Podrobné vyhledávání v článcích

Česká geologická služba je státní příspěvková organizace, zřízená zákonem č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů, pro výkon státní geologické služby. Kontinuálně navazuje na Státní geologický ústav Republiky československé, založený 7. 7. 1919, a jako státní instituce slouží státu, a tedy všem jeho občanům. Aktuální vizí ČGS je být pilířem státu v poskytování geovědních informací pro rozhodování ve věcech přírodních zdrojů, rizik a udržitelného rozvoje a na základě vysoké odbornosti posilovat postavení vůdčí výzkumné instituce v oboru věd o Zemi[1]. Kvalitou a šíří odborností se ČGS řadí po bok nejrozvinutějších světových státních geologických služeb.

Chýnovská jeskyně představuje morfologicky značně komplikovaný jeskynní systém. V současné době je známo více než 1,5  km chodeb, z nichž téměř jedna čtvrtina je trvale zatopena vodou. V roce 2017 zde proběhlo testování nové metody mapování zatopených prostor. Ve spolupráci Správy jeskyní ČR, České speleologické společnosti a firmy GEO-cz se podařilo zrealizovat historicky první 3D skenování zatopené části jeskyně metodou „videogrammetrie“. Již první výsledky potvrdily předpoklad vysoké kvality tohoto způsobu dokumentace. Výrazným pozitivem je nenáročnost a zejména rychlost metody v terénní fázi.

Dříve obýval tetřev hlušec (Tetrao urogallus) většinu lesů na území České republiky. Ještě mezi 1. a 2. světovou válkou se vyskytoval ve všech českých a moravských pohraničních horách, ale i ve vnitrozemí. Poté začaly jeho stavy klesat, a to zejména kvůli ztrátě příhodných stanovišť, změnám ve struktuře lesa a zvýšenému stresovému zatížení v důsledku volnočasových aktivit člověka. Poslední větší populace přežila pouze na Šumavě, v území, které bylo kvůli železné oponě obhospodařováno méně intenzivně a které bylo na české straně pro veřejnost prakticky nepřístupné.

Nově vyhlášená NPR Rohová v jihovýchodním cípu Pardubického kraje je přírodním klenotem Svitavska a Moravskotřebovska. Jedinečné geomorfologické a geologické podmínky a procesy umožňují na malé ploše současný výskyt druhů se zcela odlišnými nároky. Objevují se zde vedle sebe horské a nížinné druhy, zasahují sem prvky alpské, karpatské i pontické. Řada druhů tady dosahuje hranice areálu svého rozšíření. Roste zde kriticky ohrožený ploštičník evropský společně se starčkem skalním, považovaným donedávna za nezvěstný druh naší květeny. Kontinuální vývoj přirozených lesů dokládá výskyt významných indikačních druhů bezobratlých i obratlovců… Pestrý šťavnatý salát, který zde příroda mistrně namíchala, nemá v rámci ČR obdoby.

Rod Pipistrellus je na území České republiky zastoupen čtyřmi druhy. Přestože v posledních letech narůstá počet nových údajů o výskytu netopýra nejmenšího (Pipistrellus pygmaeus) a netopýra parkového (Pipistrellus nathusii), zůstává naším nejrozšířenějším druhem netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus). Posledním zástupcem rodu je pak netopýr jižní (Pipistrellus kuhlii), jehož výskyt byl na území České republiky prokázán teprve nedávno (2007) a jeho nálezy jsou stále vzácné. Údaje o výskytu všech uvedených druhů však pocházejí převážně z léta a z období podzimních migrací. Nečekané překvapení tak způsobil v roce 2010 nález masového zimoviště n. hvízdavého v obtokovém kanálu vodního díla Slapy.

Vodní a mokřadní rostliny jsou velmi významnou skupinou organismů, která bývá bohužel velkou částí botaniků i dalších přírodovědců značně opomíjena. Mnoho oblastí je kvůli tomu z hlediska vodních rostlin velmi málo prozkoumáno. Vodní rostliny jsou přitom velmi důležitým bioindikátorem kvality a čistoty vody a indikátorem množství živin v ní rozpuštěných. Mnoho druhů vodních rostlin v minulosti vymizelo nebo je v současnosti na ústupu, zvláště kvůli změnám hospodaření a vodních poměrů v krajině. Na výskyt těchto rostlin se zaměřil výzkum v západní části Lužických hor.

V posledních letech se stále častěji mluví o „inteligenci stromů”. Botanici toto označení nemají příliš rádi a hájí se tím, že inteligence je vzácná i u lidí, natož u stromů. Jiní badatelé však upozorňují, že v případě stromů se jedná o schopnost vnímat okolní svět, vyhodnocovat jeho proměny a podle shromážděné rodové či individuální zkušenosti volit strategii dalšího růstu. Nejvíc senzorů mají stromy v koříncích a v pupenech, ale zatím není jasné, ve které části stromu se získané informace analyzují. Pokusy ukázaly, že stromy v infračerveném světle „vidí” okolní stromy a reagují nejenom na půdní vlhkost, ale také na řadu prospěšných i jedovatých prvků.