Podrobné vyhledávání v článcích

Celoevropská konference o přírodních a přírodě blízkých oblastech (EditorialPetra Rotha v Ochraně přírody 3/09), která se konala ve dnech 27.–28. května 2009 v Praze, ukázala mj. velmi rozdílné vnímání pojmu wilderness– divočina. V Evropě v podstatě neexistuje jasná a závazně přijímaná definice, což je způsobeno rozdílným historickým vývojem jednotlivých částí kontinentu. Zatímco zástupci střední a východní Evropy chápou pod pojmem „divočina, panenská příroda“ (tzv. pristineareas) vskutku původní pralesy nebo lidskou rukou viditelně neovlivněná území, představitelé zemí západní Evropy mají zažitou představu, že divočinou mohou být i oblasti lidmi již přeměněné nebo zničené, v nichž se však člověk rozhodl znovu nastartovat základní přirozené procesy (tzv. restorationareas).

Úvodem je třeba říci, že v poslední době hojně diskutované téma jsme v článku nazvali záměrně tak, jak bývá toto dilema obvykle vnímáno. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že věc je poněkud složitější a stavět proti sobě biodiverzitu a procesy není zcela správné. Nejedná se samozřejmě o téma zcela nové, ale v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie směrem na východ nabývá na významu.

Česká a vůbec středoevropská krajina se v současnosti mění a s ní se pozvolna proměňují i názory na její ochranu. Je dobře, že se rozbíhá diskuse i o základních a dosud zdánlivě jednoznačných pojmech a přístupech, jak je to patrné z příspěvku H. Härtela a Z. Křenové Dilema prio­rit: Chráníme biodiverzitu,nebo procesy?na straně 17. Cílem tohoto článku je ukázat spontánní sukcesi v krajině v širších souvislostech.

V prosinci 2009 oslaví Chráněná krajinná oblast (CHKO) Orlické hory 40 let od svého vyhlášení. Hlavním předmětem ochrany je harmonicky vyvážená krajina s mozaikou dochovaných ekosystémů a míst, ovlivněná dlouhodobým působením člověka. Podle původního výnosu CHKO je zásadním posláním oblasti ochrana jedinečného vzhledu a typických znaků krajiny. Nejcennější části zdejší přírody se nacházejí na hřbetu a svazích hor. Jedná se především o rašeliniště, prameniště a podmáčené horské louky, ze kterých říčky a potoky stékají lesnatými údolími do podhůří a dále do kraje.

Změna podnebí – klimatická změna – globální změny teploty a s nimi související různé scénáře dalšího vývoje jsou v poslední době často skloňované termíny, které se dotýkají odborné i laické veřejnosti. Změny podnebí bezesporu souvisejí se způsoby využívání krajiny člověkem. Hospodářské vy­užívání v mnohém vedlo k degradaci krajiny, k omezení biodiverzity, retenční schopnosti krajiny, a tím i ke snížení její ekologické stability. Regulování toků, rozorání mezí a pěstování nevhodných zemědělských plodin, nevhodná skladba pěstovaných lesních porostů a další lidské činnosti vedou ke zvýšení rizika erozních projevů, významně omezují schopnost krajiny zadržovat vodu a v důsledku pak přispívají k extrémním klimatickým jevům.

Velká část toků v České republice byla v důsledku nešetrných zásahů člověka fragmentována. Zejména příčné stavby představují ve vodních tocích překážku, která zcela či selektivně brání migraci vodních organismů, zejména ryb. Na našich tocích bylo podobných staveb s výškou jeden metr a více vybudováno více než šest tisíc! Stejně jako v ČR i v evropském měřítku představuje fragmentace vodního prostředí jeden ze závažných negativních faktorů, které ohrožují existenci na migracích závislých druhů ryb.

Titulní fotografie: střední část CHKO Orlické hory u Deštného v Orlických horách. V popředí kostel sv. Matouše.

Bezlesé enklávy s výskytem mnoha chráněných a ohrožených druhů rostlin v národní přírodní rezervaci Bukačka jsou tvořeny pestrou mozaikou vlhkomilných společenstev pcháčových luk (svaz Calthion), nevápnitých mechových slatinišť (svaz Caricion fuscae), fragmentů otevřených vrchovišť (svaz Sphagnion medii) a v neposlední řadě na sušších místech se nachází podhorské a horské smilkové trávníky (svaz Violion caninae). Luční enkláva se po vyhlášení rezervace v roce 1954 přestala kosit. V rámci zamezení zarůstání luk byl v letech 1975 a 1977 odstraněn nálet smrku, vykosen porost maliníku a dalších pasekových druhů rostlin. Pravidelné kosení bylo obnoveno na konci 70. let; úspěšně zamezuje uchycení dřevin, udržuje dobrý stav lučních společenstev, a tím zachování populací ohrožených druhů rostlin.