Podrobné vyhledávání v článcích

Horské smrčiny tvoří supramontánní vegetační stupeň řady středoevropských hor. Dominancí smrku ztepilého (Pinus abies), který ve většině případů doprovází z dřevin jen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), se horské smrčiny v ČR nejvíce podobají lesům severozápadní Evropy. Na Šumavě se přirozené horské smrčiny vyskytují ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od 1 200 m, v nižších polohách v drsných klimatických podmínkách Šumavských plání. V rámci Šumavy se horské smrčiny dělí do několika fytocenologických jednotek lišící se podílem dominantních bylin: třtinové smrčiny (Calamagrostio villosae – Piceetum) se vyskytují jak v nejvyšších polohách, tak v inverzních polohách kolem rašelinišť; papratkové smrčiny (Althyrio alpestris – Piceetum) jsou typické především pro Trojmezenskou vrchovinu; vzácné jsou kapraďové smrčiny (Dryopterido dilatatae – Piceetum), a poněkud častější rohozcové smrčiny (Bazzanio – Piceeteum) s velmi hustým mechovým patrem, které jsou typické pro oblast Šumavských plání. Původní, pralesní porosty horských smrčin zanikly na Šumavě zhruba do roku 1900 s výjimkou Trojmezenského pralesa a několika drobnějších porostů na extrémně nepřístupných stanovištích. Ačkoliv původní pralesy byly zničeny, v části území NP Šumava a NP Bavorský les, které byly ponechány samovolnému vývoji, procesy přirozené selekce a adaptace utvářejí novou generaci středoevropské horské smrčiny vznikající bez přímého vlivu člověka.

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) je obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy nebo také boreálního lesa, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové. Na území ČR lze datlíka spatřit zejména v Moravskoslezských Beskydech, Vsetínské vrchovině, na Šumavě a v Novohradských horách, kde obývá horské smrkové, popř. smíšené lesy s dominantním podílem smrku v nadmořských výškách cca 800–1 400 m, převážně v pralesovitých porostech, které jsou ponechány přirozenému vývoji. Je považován za hlavního konzumenta lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Místa s vyšší populační hustotou datlíka na Šumavě jsou prales na Trojmezné, Prameny Vltavy, okolí Modravy, Jezerní hora a další území, kde jsou některé lesní porosty ponechány bez zásahů, nebo zde nebyla asanována dřevní hmota padlá po vichřicích či stojící po napadení kůrovcem. Na rozdíl od ostatních druhů šplhavců nemá na svém opeření ani kousek červené barvy, s bílými zády a černými křídly se sameček od samičky liší pouze žlutým temenem, zatímco samička ho má šedavě a bíle melírované. Datlík se od jiných šplhavců liší i počtem prstů na nohou – má pouze tři prsty, dva obrácené dopředu a jeden dozadu.

Datlík tříprstý je v České republice vzhledem k malému areálu rozšíření a zranitelnosti horských smrkových lesů považován za silně ohrožený druh, jehož početnost je odhadována na 300 až 500 párů.

Letouni (Chiroptera) představují největší taxonomickou skupinu savců, která je předmětem sledování stavu populací podle směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.

V roce 2006 byl v oblasti Boubína u Zátoně po 60 letech opět zjištěn výskyt sklenobýlu bezlistého (Půbal, Maunová 2007). V létě 2008 se zde podařilo nalézt jeho další mikrolokalitu (Patzelt), která jen potvrdila, že masiv Boubína v současnosti představuje hlavní známou oblast výskytu sklenobýlu bezlistého v České republice.

Mečík bahenní (Gladiolus palustris) je vyhláškou 395/1992 Sb. řazen mezi kriticky ohrožené druhy rostlin; Červený a černý seznam cévnatých rostlin ČR jej řadí do kategorie C1 (CR podle IUCN); je zařazen i do celosvětového červeného seznamu (IUCN) a také do přílohy II směrnice o stanovištích.

Nikdy by mi nepřišlo na mysl, že budu díky nekompromisní realitě života v této smutné roli autora vzpomínky na Bohumíra Prokůpka. Všestranného umělce, fotografa, filozofa, vysokoškolského učitele, vydavatele, člověka renesančního myšlení a ochranáře přírody „bez průkazky a odznaku“. Leč život je takový; náleží k němu i události, kterým se bráníme uvěřit. Úmrtí Bohumíra Prokůpka je jednou z nich. Dne 19. listopadu 2008 prohrál svůj zápas s těžkou nemocí.