Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 2/2013 — 21. 6. 2013 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Za jeskyněmi do našich národních parků

autoři: Vratislav Ouhrabka, Roman Mlejnek

„Pestrá geologická stavba a její dlouhý a složitý vývoj dal v České republice vzniknout pestré škále přírodních podzemních dutin – jeskyní a propastí. Většina z nich má mimořádný význam, neboť představuje nejen pozoruhodné geologické, geomorfologické a mineralogické fenomény, ale jsou v nich zachovány i ty nejcennější doklady o vzniku a vývoji života a lidské kultury a jsou i cennými biotopy vzácných a ohrožených živočichů“ (Hromas, ed. a kol. 2009).

Jak vyplývá z úvodních vět, jeskyně jsou jedním z důležitých faktorů hodnocení dochovaného stavu naší krajiny a neoddělitelnou součástí daného území. Díky svým přírodovědným i kulturněhistorickým hodnotám všechny požívají minimálně základní zákonné ochrany stanovené § 10 zákona 114/1992 Sb., některé navíc i jako biotop zvláště chráněných živočichů (§ 50), a ty nejcennější jsou chráněny jako součást maloplošných ZCHÚ. V tomto smyslu jsou jeskyně i důležitými chráněnými objekty na území našich národních parků. Přestože ani jeden z nich není typickou krasovou oblastí, nachází se v působnosti jejich správ přes 100 evidovaných jeskyní o souhrnné délce více jak 2,5 kilometru. Vzhledem k tomu, že každý z národních parků má svou specifickou geo­logickou stavbu s odlišným vývojem, mají odlišný charakter i krasové a pseudokrasové jevy nacházející se na jejich území.

Krkonošský kras

Z hlediska výskytu krasových jeskyní zaujímá zvláštní postavení Krkonošský národní park. Zdejší roztroušené výskyty zkrasovělých hornin si vysloužily dodnes používané neoficiální pojmenování Krkonošský kras (Řehák 1977). Krasové jevy v oblasti Krkonoš jsou vázány na ostrůvky karbonátových hornin (krystalický vápenec, dolomit), nalézající se převážně v pásu mladšího komplexu krystalických břidlic krkonošsko-jizerského krystalinika. Podle nejnovějšího karsologického členění České republiky (Hromas, ed. a kol. 2009) patří krasové jevy k jednotce krasových území Západních Sudet (162). Malé rozměry a izolace jednotlivých čoček, někdy vysoký obsah nerozpustných příměsí (hlavně křemene), výrazně omezují možnost vzniku rozsáhlých jeskynních systémů. Přesto krasové jevy nacházíme v různě vyvinutých formách ve většině karbonátových těles. V současné době je na území Krkonošského národního parku a jeho ochranného pásma registrováno 37 krasových jeskyní a řada povrchových krasových jevů, jako jsou závrty, škrapy, ponory a vývěry (Tásler, Ouhrabka 2007). V západní části Krkonoš jsou nejlépe vyvinuté krasové jevy a jeskyně především v údolí Jizery u Vilémova (jeskyně Havírna), Dolní Rokytnice (jeskyně Rokytnická a Netopýří mlýn) a v Poniklé. Objev Ponikelské jeskyně před 100 lety (1912) předznamenal počátek speleologických aktivit v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší. Od té doby se postupnými objevy prodloužila délka systému na 240 m. Jeskyně je významná místy velmi zachovalou krápníkovou výzdobou, podzemními jezery, sedimentárními výplněmi (proželeznělé zvětraliny) a v neposlední řadě i nálezy kostí nosorožce srstnatého (Coelodonta antiquitatis)a další zvířeny nejmladšího pleistocénu a holocénu (Rybář 1976).

V oblasti největších karbonátových těles Krkonoš, na lánovském a černodolském ložisku, bylo v minulosti odtěženo několik drobných krasových dutin. Mezi nimi i jeskyňka s krystaly o váze až 40 kg (Kupka 1998). V drobnějších čočkách karbonátů severně od těžených ložisek se nalézá několik drobných jeskyní. V jedné z nich je nejdelší krápník v Krkonoších – 110 cm vysoký stalagnát. Dosud jedinou jeskyní zjištěnou v mramorech výše metamorfované svorové zóny je dnes pouze 15 m dlouhá jeskyně Hříběcí ve stejnojmenném lomu (Tásler 1988). Předpokládá se, že zde byl odlámán daleko větší jeskynní systém, o kterém se nám bohužel nezachovaly žádné informace.

Na východním okraji národního parku jsou další rozsáhlá zkrasovělá tělesa v pruhu mezi Horními Albeřicemi a Svobodou nad Úpou. Zde najdeme i nejznámější a zároveň se svými 250 metry nejdelší jeskyni Krkonošského národního parku. Jeskyně, která je známá od roku 1887, dostala jméno Albeřická. Tvoří ji jedno hlavní a dvě méně rozsáhlá patra, vše je navzájem propojeno komíny a propastmi. Dvě největší propasti vedou ze středního patra na hladinu spodní vody. Pod její úrovní se nachází relativně velké, zcela zatopené nejspodnější patro. V zimních měsících přední část jeskyně promrzá a vytváří se zde mohutná ledová výzdoba. Jeskyně je známým zimovištěm letounů a běžně zde hibernuje 6 až 8 druhů. Nejpočetnější je netopýr velký (Myotis myotis), který zastupuje 50 % všech zimujících jedinců. Ve starých lomech v blízkém okolí Albeřic, Horního Maršova a Svobody nad Úpou se nachází řada dalších, již méně rozsáhlých jeskyní. Mezi nimi vyniká jeskyně Trucovna, která je nejlépe prostudovanou jeskyní v tělesech vápnitých dolomitů v okolí Horního Maršova. Po mnoha letech průzkumů byla původní známá dutina ve stěně lomu ve Vodovodním údolí prodloužena na celkových 50 m. V roce 1985 nově objevená část Perlový dóm má dokonale zachovanou krasovou modelaci a sintrovou výzdobu, kde jsou zastoupeny i sintrové hrázky s jeskynními perlami. Jde dosud o jediný výskyt jeskynních perel v Krkonoších (Tásler 1987). V krkonošských jeskyních se zatím nepodařilo objevit mnoho dokladů o holocenní či starší pleistocenní fauně. O to významější jsou kosterní nálezy z posledních let, učiněné v některých z menších jeskyní. Například z Medvědí jeskyně u Svobody nad Úpou je známý obratel mláděte jeskynního medvěda Ursus speleaeus(Tásler 2004), z Rokytnické jeskyně pak dlouhé kosti medvěda hnědého Ursus arctos.

Rovněž mezi pseudokrasovými jeskyněmi má KRNAP svoji raritu. Je jich zde evidováno pouze sedm, zato se však jeskyně Krakonošova klenotnice (Pilous, 1993) nachází na hraně Pančavské jámy v nadmořské výšce 1 262 m. Jedná se tak o nejvýše položenou jeskyni České republiky. Tato suťovo-rozsedlinová jeskyně, vytvořená mezi rozpadajícími se žulovými bloky, je svou délkou 102 m největší z krkonošských nekrasových jeskyní (Ouhrabka, Mlejnek, 2012).

Detail krápníkové výzdoby z Rokytnické jeskyně (ochranné pásmo KRNAP)

Foto Miloslav Hájek

Ledové sluje v Podyjí

V podstatě na druhém konci České republiky, v národním parku Podyjí, najdeme jeskyně přesně v opačném poměru. Co do počtu a délek (max. 7 m) jsou zde téměř nevýznamné krasové jeskyně, zato se Podyjí pyšní množstvím typických pseudokrasových jeskyní včetně rozsáhlých rozsedlinových jeskynních systémů. Z karsologického hlediska patří jeskyně na území národního parku k jednotce českomoravských krasových a pseudokrasových oblastí (123). Osm známých krasových jeskyní vzniklo v drobných vložkách krystalických vápenců a erlanů vystupujících z komplexů bítešských ortorul a svorů v údolích Klapperova a Čížkovského potoka. Nejvýznamnější jeskyní a charakterem skutečně krasovou je Uhlířova jeskyně, dlouhá 4 m. Zde je třeba podotknout, že vznik ostatních jeskyní je spíše kombinací mechanických zvětrávacích procesů a v menší míře i koroze karbonátů. Uhlířova jeskyně, která byla zároveň první krasovou jeskyní evidovanou v NP Podyjí, tvoří mělké abri (jeskyně se skalním převisem) s úzkou plazivkou přecházející v jezevčí noru. Význam zdejších krasových jeskyní tkví především v sedimentárních výplních, které poskytly cenné informace o holocenní floře a fauně i činnosti člověka dávné minulosti (Cílek, 1993).

Ze speleologického hlediska je však NP Podyjí synonymem pro nekrasové jeskyně, nebo ještě lépe pro tzv. Ledové sluje. Je to souhrnné označení pro více jak 20 jeskyní nacházejících se především v rozvolněném masivu příkrého ostrohu v meandru řeky Dyje u Vranova. Celý skalnatý svah budovaný bítešskými ortorulami je hluboko narušen systémem puklin a rozsedlin, podél nichž dochází ke gravitačním pochodům, jako je rozevírání puklin, sesouvání i skalní řícení (Ouhrabka, Mlejnek 2012). V podzemí tak vznikl rozsáhlý, částečně propojený systém rozsedlin, puklin a suťových jeskyní. Nejdelší jeskyně Ledových slují, Brněnská, je složitým propasťovitým systémem ve střední části svahu. Jeskyni tvoří jak široké chodby a vysoké komíny, tak úzké, téměř neprůlezné puklinové chodby a propasti. Součet délek všech chodeb v šesti patrech jeskyně dosahuje 400 m a hloubka systému je až 30 m. Některé prostory mívají za příhodných klimatických podmínek bohatou ledovou výzdobu. Z hlediska biospeleologického je vhodné nahlížet na Ledové sluje jako na jeden celek, který má své specifické mikroklima, umožňující přežívání některých chladnomilných druhů bezobratlých živočichů. Zároveň jsou jeskyně i jedním z nejvýznamnějších stanovišť letounů na Moravě. Potvrzena byla přítomnost 18 druhů (Hromas, ed. a kol. 2009). Z bezobratlých živočichů byla pozornost soustředěna především na brouky. Z celkového počtu 82 druhů je nutné vyzdvihnout např. velmi lokální druh Choleva reitteri, který je vázaný na chodby drobných savců v přírodně bohatém, převážně listnatém prostředí (Růžička 1996). Z recentních výzkumů, prováděných Správou jeskyní ČR, je pozoruhodný nález chladnomilného drabčíka Leptusa flavicornis.

Vchody do rozsedlinových jeskyní se často nacházejí při úpatí skalních stupňů (NP Podyjí).

Foto Petr Lazárek

Šumava – hledá se jeskyně…

Ze speleologického hlediska je do určité míry výjimečný i národní park Šumava. V současné době totiž není na jeho území evidována ani jedna jeskyně. Možnosti speleologického výzkum však nejsou určitě vyčerpány. Zejména rozsáhlá suťoviska a balvanové proudy či hluboká kaňonovitá údolí by mohly ukrývat menší jeskynní prostory vázané na gravitační procesy rozpadu skalních masivů. Z tohoto pohledu může být perspektivní např. území v NPR Černé a Čertovo jezero (především v masivu Jezerní stěny) nebo okolí Prášilského jezera. Pokud bychom předpokládali výskyt jeskyní v rámci NP Šumava, jednalo by se o pseudokrasové objekty v silně metamorfovaných horninách moldanubika či granitech moldanubického plutonu. Pro zajímavost je třeba podotknout, že v navazujícím CHKO Šumava, tedy vlastně v ochranném pásmu národního parku, je registrováno 15 krasových jeskyní, vytvořených v tělesech kalcitických a dolomitických mramorů pestré skupiny moldanubika. Krasové jevy zde jsou rozptýleny ve čtyřech nesouvislých oblastech v povodí horních toků Otavy, Volyňky, Vltavy a Blanice, náležejících k jednotce krasových a pseudokrasových území Šumavy, Pošumaví a jihočeských pánví (122). Nejdelší jeskyní tohoto regionu je dosud ne zcela prozkoumaná jeskyně Na Vápenném vrchu v blízkosti obce Černá v Pošumaví. Její převážně puklinové chodby dosahují celkové délky více než 130 m. Jeskyně je pravděpodobně součástí většího systému, ke kterému patří i tři rozsáhlé krasové dutiny, objevené v roce 1983 v úrovni třetího patra (přibližně 65 m pod povrchem) grafitového dolu Václav u Bližné. Tyto propasťovité jeskyně dosahují délky až 80 m.

Vodou modelované chodby jeskyně Na Vápenném vrchu. Černá v Pošumaví (CHKO Šumava)

Foto Petr Zajíček

Výjimečné kořenové stalagmity v Českém Švýcarsku

Na území národního parkuČeské Švýcarsko jsou přirozené podzemní dutiny zcela jiného charakteru a v úplně jiné poloze. Krystalické horniny okrajových pohoří severní části Českého masivu jsou v oblasti Děčínské vrchoviny překryty sedimentárními horninami české křídové pánve. A tak místo krystalických vápenců, dolomitů, rul, svorů, kvarcitů a žul jsou „matečnou“ horninou jeskyní převážně křemenné pískovce, obecně podle charakteru jejich rozpadu nazývané „kvádrové“. Díky tektonickému neklidu v období terciéru, klimatickým výkyvům v pleistocénu i současným svahovým pohybům vznikla v této oblasti celá řada typických pseudokrasových tvarů. V hlubokých skalních soutěskách, členitých okrajích pískovcových plošin i v izolovaných skalách se nachází množství jeskynních abri, skalní převisy, rozsedlinové, puklinové, vrstevní i suťové jeskyně. Na území NP České Švýcarsko je v současné době známa celá řada jeskyní, z nich však pouze šestnáct jeskyní je evidováno v celostátní databázi Jednotné evidence speleologických objektů (JESO). Pokud bychom území rozšířili o bezprostřední okolí zahrnující části CHKO Labské pískovce, čítala by celá oblast desítky evidovaných jeskyní. Nejdelší jeskyní národního parku je v současnosti jeskyně Pytlácké kameny (42 m) v oblasti Černé brány (Brzák a kol. 2007). Ke všeobecně známým jeskyním patří jeskyně Víl u Kyjova či Sluj českých bratří v NPP Pravčická brána. Tento mohutný skalní převis o rozměrech 30 ´ 10 m, ležící při turistické cestě k Pravčické bráně, má i svůj historický význam (Hromas, ed. a kol. 2009). Klasickými suťovými jeskyněmi jsou lokality v údolí říčky Křinice. Byly vytvořeny částečným přehrazením údolí zřícenými bloky. Jeskyně Vinný sklep (20 m), nazvaná podle lahvovitých tvarů zimní ledové výzdoby, je z velké části protékána říčkou. V některých jeskyních, především objevených fotografem Václavem Sojkou, se nachází rozmanité kořenové stalagmity. Zcela výjimečné kořenové tvary jsou v nepojmenované jeskyni na dně údolí Kamenice, kde na lesík kořenových stalagmitů působí po celý rok vedle skapu i ron vody z vrstevních spár. Jeskyně navíc nezamrzá a z toho důvodu kořenové krápníky nemodeluje ledový krunýř. Charakterem jsou tyto útvary ojedinělé i v rámci celé republiky.

Literatura

BRZÁK P., FABIÁNEK O., HAVRÁNEK, P. (2007): Podzemí Šluknovska a Lužických hor, 304 s. Krásná Lípa. – CÍLEK V. (1993): Zpráva o výzkumu krystalických vápenců Bukovské jednotky moravika v národním parku Podyjí, Speleo, 13:16-19. Praha. – Hromas J. (ed.) a kol. (2009): Jeskyně. In: Mackovčín P. a Sedláček M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek XIV. 608 s. Praha. – Kupka V. (1998) : Kalcit z Černého Dolu. Minerál 1/1998(VI): 13-14. Brno. – Ouhrabka V., Mlejnek R. (2012): Jeskyně v procesu vzniku – rozsedlinové jeskyně, Ochrana přírody 3: 21-23. Praha. – Pilous V. (1993): Pseudokrasové jeskyně v Labském dole v Krkonoších. Opera Corcontica. 30, 117-131. Praha. – Růžička J. (1996): Brouci (Insecta: Coleoptera) Ledových slují a okolí. Příroda, Sborník prací z ochrany přírody, 3: 133-139. Praha. – Rybář, P. (1976): Holocenní fauna z jeskyně v Poniklé. Práce a studie – přír. 8: 163-172. Pardubice. – Řehák J. (1977): Krkonošský kras. Krkonoše 1-6: 14-15. Vrchlabí. – Tásler R. (1987) : Jeskyně Trucovna ve východních Krkonoších. Opera Corcontica 24: 5-14. Praha. – Tásler R., Ouhrabka V. (2007): Krkonošský kras. In. Flousek a kol. (eds.): Krkonoše. Příroda, historie, život. 129-134. Praha.

Autoři pracují na Správě jeskyní ČR