Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 6/2014 1. 5. 2015 Péče o přírodu a krajinu Tištěná verze článku v pdf

Revitalizace slatinných biotopů v evropsky významné lokalitě Loučeňské rybníčky

autoři: Filip Lysák, Záboj Hrázský

Revitalizace slatinných biotopů v evropsky významné lokalitě Loučeňské rybníčky

Slatiniště v evropsky významné lokalitě (EVL) Loučeňské rybníčky patří k málo známým lokalitám, nicméně dnes se řadí k těm nejvýznamnějším svého druhu v České republice. Důvodem mimořádného významu je relativní zachovalost biotopu. Zatímco jinde byla nížinná slatiniště přímo zničena či narušena odvodněním, rozoráním, jímáním vody, eutrofizací atd., zde ostřicovomechové slatiniště vytrvalo v původní podobě až do našich dnů. Tak se zde zachovala biodiverzita, která i na lokalitách s přísnou ochranou už dávno vzala za své. V roce 2004 však došlo k drastické melioraci, a tím se zdál být osud lokality zpečetěn.

EVL Loučeňské rybníčky leží asi 50 km severovýchodně od Prahy, 10 km severně od Nymburka, na katastru obce Loučeň. Cenná přírodní lokalita se nachází hluboko v lesích severně od obce, nedaleko od myslivny Loučeňka. Tvoří ji slatiniště okolo vrstevních pramenů, slatinné louky a olšiny proložené třemi rybníčky. Rozloha území je 4,69 ha, ovšem související okolí má často nemenší přírodní hodnotu.

Po obou stranách mělkého údolí vystupuje na povrch řada pramenů. Prameny vyvěrají podél rozhraní propustných štěrkopísků a nepropustných podložních slínů. Nejvíce vody vyvěrá u Olšového rybníčka, kde také vzniklo hluboké slatiniště. Další menší slatiniště provázejí celou lokalitu. Buď jde o slatinné louky (u Dubového rybníčka) nebo slatinné olšiny. Dostatek vody vedl k založení rybníků. Vzhledem k návaznosti na slatiniště a k čisté vodě z pramenů mají i rybníky vysokou přírodní hodnotu (resp. vysoký potenciál k obnově, pokud budou využívány v souladu s požadavky ochrany).

Předmětem ochrany EVL jsou slatiniště bohatá na uhličitan vápenatý a čisté vody s porosty řas parožnatek (přírodní stanoviště 3140 – Tvrdé oligomezotrofní vody s bentickou vegetací parožnatek a 7230 – Zásaditá slatiniště).

Slatiniště v EVL Loučeňské rybníčky jsou významná výskytem gracilních druhů dobře zavodněných slatinišť, jako např. kohátka kalíškatá (Tofieldia calyculata), tučnice česká (Pinguicula bohemica), bahnička chudokvětá (Eleocharis quinqueflora), bublinatka menší (Utricularia minor) nebo bařička bahenní (Triglochin palustre). Převážně velké populace mají i další ohrožené slatiništní druhy rostlin, jako třtina pestrá (Calamagrostis varia), ostřice Davallova (Carex davalliana), ostřice lemovaná (Carex hostiana), o. stinná (Carex umbrosa), kruštík bahenní (Epipactis palustris), tolije bahenní (Parnassia palustris), kosatec sibiřský (Iris sibirica), sítina slatinná (Juncus subnodulosus), hadilka obecná (Ophioglossum vulgatum) a další.

Také živočichové si jistě zaslouží pozornost, ať už jde o vrkoče bažinného (Vertigo angustior), kriticky ohroženého potápníka (Hydroporus scalesianus), saranči tlustou (Stethophyma grossum), čolka horského (Triturus alpestris) nebo zmiji obecnou (Vipera berus) ve výjimečně nízké nadmořské výšce.

Přes vysokou přírodní hodnotu byla orgánem ochrany přírody v okolním lesním komplexu povolena meliorace, která zahrnovala i nejcennější části lokality. Provedena byla na přelomu let 2003 a 2004 vlastníkem, Lesy ČR s.p. Například v nejcennějších partiích u rybníčka Olšový bylo na ploše 0,4 ha vyhloubeno přes 400 m melioračních příkopů! Nadto byly rybníčky odbahněny a vytěžený materiál z velké části rozprostřen na břehy do míst, kde nasedaly cenné partie slatinišť. Případ zkoumala Česká inspekce životního prostředí, ovšem uložené pokuty byly po vleklém soudním sporu anulovány. Občanské sdružení Daphne ČR vstoupilo do případu v roce 2006 s vizí „lokalita bere za své, pojďme ji zachránit“. Poměrně brzy se pro myšlenku revitalizace podařilo získat zástupce vlastníka – Lesní správu Nymburk, a to dokonce i přes probíhající soudní spor. Postupně bylo nutno překonat řadu byrokratických problémů a také předsudků zúčastněných stran. Mnohokrát se zdálo, že cesta dál nevede a veškeré úsilí přijde vniveč. Peripetie, které kauzu provázejí, by vydaly na dlouhé vyprávění, ale podstatné je, že dobrá vůle zvítězila. Pojďme nyní k tomu, co se podařilo a čeho bylo prakticky dosaženo.

Revitalizace se v lokalitě týkala dvou míst, a to slatiniště u rybníčka Olšový (nejcennější část EVL) a slatinné louky u rybníka Dubový. V obou případech se jednalo o (a) sanaci melioračních příkopů a (b) odstranění deponií sedimentu vyhrnutého z rybníčků, vše s podporou národního dotačního programu POPFK (první etapa, 2010) a OPŽP (druhá etapa, 2012). Nutno dodat, že od r. 2008 probíhá sečení a kácení náletu v rámci Programu péče o krajinu.

Revitalizace v EVL Loučeňské rybníčky je novátorská především ve způsobu sanace melioračních příkopů. Originální pojetí vychází z předpokladu, že svahová slatiniště prosperují dobře ve stavu, kdy je voda z pramenů rovnoměrně rozváděna po povrchu a v součinnosti s ostřicovomechovou vegetací je zabezpečen proporcionální růst celého ložiska. Voda slatiništěm spíše prosakuje, než že by měla soustředěný odtok, slatiniště roste a odolává zarůstání dřevinami. Našim cílem bylo takové podmínky znovu nastolit, tedy podpořit prosakování a dobu zdržení vody ve slatinném ložisku. Šlo nám o obnovu původního reliéfu s tím, že když už zde máme meliorační příkopy, můžeme je využít k rozrůznění nabídky mikrostanovišť.

Realizaci předcházel podrobný průzkum zaměřený hlavně botanicky. Příkopy se totiž staly náhradním stanovištěm těch nejvzácnějších druhů, proto jsme potřebovali mít jistotu, že během realizace nic důležitého neponičíme. Příprava k samotné akci zahrnovala stavbu hrázek. Hrázky plní pouze úlohu prvotní stabilizace proti vyplavení humolitu ze zahrnovaných částí příkopů (obava z bahnotoku). Zdaleka tedy nejsou vodotěsné a v terénu je neuvidíte: veskrze jsou pohřbené, zahrnuté. Celkem zajímavým konstrukčním prvkem jsou dřevěné „skluzy“, kterými jsme řešili překonávání terénních rozdílů na hlavním příkopu, kde jsme plánovali obnovit původní pramennou stružku. Skluz se skládá ze dvou až tří  vrstev klád vložených do příkopu podélně a prosypaných zeminou. Horní vrstvy jsou každá odskočená cca o 0,5 m ve směru proti proudu; na povrchu jsou pak napříč přitlučená ráhna, do nichž jsme jako do kazet napěchovali drny. Skluzy chrání pramennou stružku před zahlubováním do čerstvě nasypaného materiálu nebo slouží jako hrázka tůně. Také skluzy jsou pohřbené, osvědčily se a zdá se, že tam vydrží navěky.

Obnova původního reliéfu představovala hlavně (částečné) zasypávání melioračních příkopů kráčecím bagrem se svahovou lžící. Postup sestával ze dvou kroků:

  1. nabrat zeminu z valu vedle příkopu (tj. materiál vybagrovaný při melioraci) a (částečně) vyplnit příkop,
  2. nabrat/vyrýpnout drn s vegetací usazenou na dně příkopu a posadit hned vedle, do místa zahrnutého v kroku 1.

 Od základního schématu se odvíjí množství variant: materiál pro zahrnování lze nabrat jinde v dosahu stroje a vytvořit tak tůňku, materiál je možné nabrat v nezahrnuté části příkopu a tento prostor prohloubit či rozšířit, příkop je možné vyplnit zpola nebo úplně; na povrch zahrnované části není třeba dávat žádný drn nebo vzít drn odjinud. Zahrnuté úseky příkopů jsou střídány krátkými nezahrnutými úseky – ve finále tůněmi (podle spádu příkopu tvoří 1/5 až 1/2 délky). Tímto způsobem je vytvořena mozaika mikrostanovišť zahrnující velký podíl ploch pro samovolnou sukcesi (vlhký až mokvající humolit na místě deponií zeminy; břehová zóna až mělká voda v nezahrnutých částech příkopů nebo v tůňkách okolo). Při přesazování je nutné mít na paměti ekologické nároky vegetace (neutopit ani nenechat uschnout na nevhodném stanovišti) a především respektovat celkový obraz lokality, tak aby zásah nevypadal nepřiměřeně uměle. Mimo práce bagrem, což jde naprosto skvěle, jsme část přesazování rostlin zvládli ručně.

Kromě asanace melioračních příkopů se v rámci projektu podařilo z lokality odvézt stovky m3 sedimentu vyhrnutého na břehy rybníčků. Sediment byl odtěžen na původní terén – také v tomto případě jde o plochy určené k spontánní sukcesi. Významně byla zvětšena plocha slatiništních biotopů a došlo k plynulému propojení s břehovou zónou rybníčků.

Dnes máme za sebou jednu, resp. tři sezóny po provedení revitalizace. Výsledek je více než povzbuzující, zejména díky faktu, že slatiniště má stále silné prameny a došlo k vynikající saturaci celého ložiska vodou. Z tohoto jsme měli největší strach, vědomi si faktu, že s každým centimetrem, kterým se spodní voda přiblíží povrchu terénu, roste šance na dobrý výsledek projektu, resp. obnovu životaschopného slatiniště.

Plochy degradující po melioraci se od revitalizace mění v ostřicovomechovou slatinu a v zapojených porostech roste zastoupení ohrožených druhů. Je pozitivní, že v revitalizovaných plochách můžeme ubrat na intenzitě i ploše sečení a více prostoru dát samovolnému vývoji. Přesazování se veskrze zdařilo, populace gracilních druhů rostou. Přímo fenomenální je úspěch v případě vegetace parožnatek, které obsadily tůňky a surová mokvající místa, přičemž svoje zastoupení v lokalitě zvětšily až stonásobně. Také pro živočichy byl vznik tůněk obrovským pozitivem a kromě bezobratlých živočichů výborně reaguje např. kuňka obecná. Uvidíme, nakolik se lokalita bude měnit v průběhu další sukcese, zdá se však, že stanoviště gracilních druhů zde budou ve srovnání s obecnými dnešními poměry výjimečně perzistentní. Zásluhu na tom snad má především geologie území a poloha mimo zdroje znečištění, kde můžeme očekávat dlouhodobě dobrou jakost podzemní i povrchové vody.

Popsaný způsob sanace melioračních příkopů se zdá být perspektivní nejméně pro všechna minerotrofní rašeliniště sensu lato. Na rozdíl od rozšířené šumavské metody revitalizace rašelinišť je bezúdržbový, trvalý a lze se jím více přiblížit přirozenému stavu. Je dán větší prostor přirozené dynamice: vytváříme příležitosti, ale konkrétní řešení necháváme na přírodě. Autory článku je tato metoda s úspěchem rozvíjena při revitalizaci dalších lokalit.

Kromě obnovy přírodní hodnoty a zachování biodiverzity má projekt zásadní přínosy především na úrovni ochrany klimatu a rozvíjení spolupráce. Meliorace znamenala mineralizaci rašeliny, dobrým zavodněním jsme proces otočili na účinné jímání CO2. Jelikož slatiniště patří k základním klimatizačním prvkům krajiny a zásadně přispívají k zadržování vody v krajině, je projekt příspěvkem k ochraně proti suchu, povodním a globálnímu oteplování. Tyto ekosystémové služby mají nemalou kladnou peněžní hodnotu.

V jistém smyslu si na tomto projektu nejvíce vážíme holého faktu, že se revitalizaci v podmínkách tak vypjatých vztahů podařilo vůbec realizovat. Na prvním místě patří velký dík zástupcům Lesů ČR s. p., Lesní správě Nymburk (Ing. Němečkovi, dále příznivcům projektu z řad ochrany přírody a bagristům realizační firmy.

 

Filip Lysák, realizace revitalizačních projektů


Záboj Hrázský pracuje v DAPHNE

 

Titulní fotografie článku:

Masivní stupňovité „skluzy“ použité na hlavním příkopu u ryb. Olšový použité na hlavní vodoteči pro překonání většího spádu z obavy před vymíláním rašeliny. Fungují skvěle.

Foto: F. Lysák, 2010

 

LoucenskeRealizace1Lysak

LoucenskeRealizace2Lysak

LoucenskeRealizace3Lysak

Série ukazuje proměny části slatiniště u Olšového rybníčka: před – během – bezprostředně po provedení revitalizace.

Foto: F. Lysák, 2010

 

Prikop

PrikopPoRevitalizaciLysak

Proměna jednoho místa na slatiništi v průběhu šesti let: od čerstvé meliorace po čerstvou revitalizaci.
Foto: J. Roleček 2004, F. Lysák 2010