Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 6/2010 28. 12. 2010 Péče o přírodu a krajinu Tištěná verze článku v pdf

Přírodě blízké úpravy vodních toků v intravilánech a jejich význam v ochraně před povodněmi

Autor: Tomáš Just

Přírodě blízké úpravy vodních toků v intravilánech a jejich význam v ochraně před povodněmi

Na koryta vodních toků v zastavěných územích se obvykle kladou dva požadavky. Mají být průtokově kapacitní, aby okolní zástavba byla co nejméně zaplavována povodněmi. A většinou mají být stabilní, protože ve stísněných podmínkách zástavby není mnoho místa pro jejich vývoj do stran. V minulosti bylo těchto požadavků docilováno metodami technických úprav, vznikala tedy geometricky pravidelná, tvrdě opevněná koryta charakteru kanálů. ...

Tento zájem je zřetelně v rozporu s požadavkem dostatečné povodňové průtočnosti, většinou ale bývá v převaze, zatímco potřeby protipovodňové ochrany bývají živě vnímány po povodňových událostech, ale pak jsou poměrně rychle zapomenuty. Rozpor byl dosud řešen vytvářením koryt hlubokých a hydraulicky hladkých, což je metoda zajištění průtočné kapacity při co nejmenší šířce koryta, nebo prostě řešen nebyl a při povodních pak na to občas někdo doplatil. Na zájmy protipovodňové ochrany se také příliš nedbalo při výstavbě jezů, které již v dávných dobách sloužily energetickému a vodárenskému využití vodních toků. Mnohé jezy za povodní přispívají k nebezpečným vzdutím. Navíc v dnešní době vnímáme jejich ekologická negativa. Vytvářejí překážky při migraci vodních živočichů a – což bývá opomíjeno, přestože to je možná ještě závažnější – připravují významné úseky vodních toků o přirozený vývoj podélného profilu, tedy o významný aspekt jeho tvarové a hydraulické členitosti.

Řešení koryta

Na první pohled je zřejmé, že toto řešení koryta neodpovídá zásadám zlepšování ekologického stavu vodních toků v intravilánech.Ale nestačí dojem, vlastnosti koryta je třeba konkrétně popsat: Soustředěním běžných průtoků do úzké, hluboce zaříznuté, geometricky pravidelné a povrchově hladké kynety byla výrazně potlačena tvarová a hydraulická členitost toku. Postranní bermy představují v korytě pouze pasivní výplňový prvek – jde o typické bermy jalové. Za běžných a za malých průtoků je v kynetě přítomno jenom malé množství vody ve vrstvě tence pokrývající hladké dno. Jako biotop je toto koryto zcela znehodnocené. Úprava proti dřívejšímu stavu nezlepšuje podmínky provádění velkých vod, pokud dokonce vestavba kynety a berem nezmenšila příčný průřez koryta. Přínos pro pobytovou a rekreační hodnotu prostředí obce: 0. Přínos pro vzhled obce: 0. Jediným efektem soustředění průtoků do úzké kynety je možná omezení sedimentace splavenin, tedy větší pohodlí správce toku. Pozorovatele napadne, že hlavním důvodem, proč se tato úprava Chumavy v Hostomicích v roce 2010 prováděla, byla asi potřeba proinvestovat peníze.

V současnosti se začíná více dbát na přirozené průtokové funkce a ekologický stav vodních toků, případně na jejich pobytové a rekreační funkce. Revitalizace vodních toků ve volné krajině i v zastavěných územích patří ve vodohospodářsky pokročilejších zemích ke standardním činnostem. U nás si již vodohospodářská praxe, chtíc nechtíc, musela na revitalizace ve volné krajině začít zvykat. V letech 1992–2007 se tak dělo díky nepříliš četným, nicméně z metodického hlediska velmi důležitým podélným revitalizacím vodních toků, které se podařilo provést vedle dominujících staveb rybníků v rámci Programu revitalizace říčních systémů Ministerstva životního prostředí. Funkce tohoto programu potom převzal Operační program Životní prostředí, který revitalizace ve volné krajině podporuje v ose 6, směru podpory 6.4.

Revitalizace, nebo chcete-li přírodě blízké úpravy koryt vodních toků v intravilánech, jsou však zatím u nás novou záležitostí. Zatímco třeba v sousedním Bavorsku jde o jednu z nejčastějších úloh, které obce a města ukládají státní vodohospodářské správě, u nás zatím zní, alespoň konzervativněji založeným vodohospodářům, pojem revitalizací v zastavěných územích poněkud nezvykle. Jistý podíl na tom má rozdělené uspořádání správy vodních toků, v němž oblast ekologického stavu vodních toků přísluší primárně resortu životního prostředí, kdežto technické aspekty správy toků podléhají primárně resortu zemědělství. Důsledkem pak je mimo jiné působení zemědělských programů podpory protipovodňové prevence, které se však zaměřují pouze na technická opatření ochrany zastavěných území. Tato praxe se výrazně liší třeba od působení vodohospodářské správy ve zmiňovaném Bavorsku, kde se při každé vodohospodářské stavbě naprosto samozřejmě hledá optimální soulad a vzájemná podpora opatření k ochraně před povodněmi a ke zlepšování ekologického stavu vodních toků, jakož i ta nejlepší sestava technických a přírodě blízkých protipovodňových opatření.

V našich podmínkách se cesta k modernějšímu pojetí této problematiky otevírá rovněž na půdě Operačního programu Životní prostředí, v ose 1, v dílčím směru podpory 1.3.2. Eliminace povodňových průtoků systémem přírodě blízkých protipovodňových opatření. Předmětem dotační podpory zde mohou být:

  • úprava koryt a niv s vlivem na protipovodňovou ochranu prováděná přírodě blízkým způsobem, realizace opatření podporující přirozený tlumivý rozliv povodní v nivách a retenci srážkových vod formou tzv. biotechnických opatření (např. průlehy) v současně zastavěných územích obcí. V případě, kdy to charakter akce vyžaduje z hlediska komplexnosti a účelnosti, je možný přesah do nezastavěného území.
  • výstavba poldrů nebo soustavy poldrů o celkovém objemu nad 50 000 m3s revitalizací toků a niv v zátopě.

Intravilánové revitalizace mají svá specifika.Ve volné krajině je většinou cílem revitalizace dosažení přirozeně malého a členitého koryta přírodě blízkého charakteru, které podporuje přirozený průtokový režim včetně povodňových rozlivů do nivních ploch. Naproti tomu v zastavěných územích je většinou nutné respektovat nadřazenost požadavku ochrany zástavby před povodňovým zaplavováním. Základní úlohou tam tedy je vytváření dostatečně kapacitních koryt, která však musejí odpovídat základním požadavkům na příznivý ekologický stav, vzhled, pobytovou a případně rekreační využitelnost. Kapacita koryt by ovšem měla být hledána spíše v jejich šířce než hloubce. Rozšiřování, respektive obnovování šířky říčních perimetrů, je základem revitalizací jak ve volné krajině, tak v intravilánech. V zastavěných územích jsou pro něj podmínky podstatně omezenější – což ale znamená, že mu musí být věnována větší pozornost. Citlivá vodohospodářská řešení vyžadují přechodová území mezi volnou krajinou a zástavbou. Pokud je v nivě nad sídlem podporován tlumivý povodňový rozliv v nivě, pak v přechodu do zástavby musí být zajištěno soustředění povodňového průtoku z nivy do dostatečně kapacitních intravilánových koryt. Úpravami na dolním okraji zástavby pak je třeba omezovat zpětná povodňová vzdutí.

Při revitalizacích v intravilánech je důležitý požadavek individuality a proměnlivosti koryta v trase. K nectnostem technických úprav patřila tendence „propálit“ celé zastavěné území korytem jednotného tvaru. Naopak revitalizace se snaží v co největší míře využívat všech třeba i drobných možností, které nabízí situace a podélný profil, k vytváření členitosti nového koryta. Zásadní je požadavek vícefunkčního řešení říčního prostoru, kterému je v tomto pojetí přiznávána podstatně větší hodnota než při technicky orientovaných úpravách vodních toků. V revitalizačně řešeném korytě by mělo být co nejvíce dílčích povrchů, které jsou vedle služby recipientním funkcím hodnotné také ekologicky nebo pobytově a rekreačně.

Koryta v zastavěných územích by měla být v co nejlepším ekologickém, resp. morfologickém stavu. Ovšem v omezujících podmínkách intravilánů často není možné dosahovat morfologicky příznivého stavu vodních toků cestou přírodní autentičnosti koryt a niv. Mnohde je třeba hledat pragmatická řešení. Tvarovou a hydraulickou členitost koryta, tedy základní podmínky jeho příznivého stavu, je pak nutné řešit prostředky technickými – až třeba po krajní případ „sochařského“ modelování členitého koryta z betonu nebo dlažby. V řadě situací bude v zástavbě nutné spokojovat se jenom s dílčím zlepšením stavu koryta.

Naši projektanti vodních staveb zatím mají tendenci řešení „periferních úloh“ spíš podceňovat se specia­listy navazujících profesí a příliš ochotně nespolupracují. V případě revitalizací v intravilánech však bude nutné tyto přístupy změnit. Vodohospodářská problematika zde má silné vazby na architekturu, urbanismus, památkovou péči a sadovnictví a pro dosahování uspokojivě kvalitních, komplexně pojatých řešení bude nutná součinnost všech těchto oborů.

Specifickou záležitostí jsou také náklady intravilánových revitalizačních staveb. Pro revitalizace ve volné krajině se vyvíjejí jakési směrné ukazatele nákladů vztažených na plošnou jednotku řešeného koryta nebo nivního území (takzvané náklady obvyklých opatření, uplatňované při posuzování projektů Operačního programu Životní prostředí). V intravilánech jsou takové ukazatele vzhledem ke komplikovaným a velmi proměnlivým podmínkám stavební realizace použitelné jen velmi omezeně. Je zřejmé, že kvalitní revitalizační řešení koryt v intravilánech mohou být i podstatně dražší než ve volné krajině, což odpovídá tomu, že sídlení prostor je podstatně více zatížen negativními vlivy a zároveň je mu přiznávána hodnota odpovídající poloze. To ale v žádném případě neznamená, že by se mělo připustit předražování intravilánových revitalizací. Musejí být hodnoceny po nákladových položkách a ty by přinejmenším neměly přesahovat úrovně uváděné v uznávaných sazebnících stavebních prací. (I tyto sazebníky mohou být pokládány za nadsazené, ale lepší prostředek není k dispozici.)

Řešení koryta 2

Intravilánový úsek řeky Wiesent v Ebermannstadtu (Bavorsko, jihovýchodně od Bambergu) v roce 2008 předzahájením revitalizačních prací.

Řešení koryta 3

Rozvolnění téhož úseku řeky Wiesent do přírodě blízkých tvarů bylo součástí souboru opatření k posílení protipovodňové ochrany města Ebermannstad. Rozšířením řečiště se zvětšila povodňová průtočnost. Vytvoření členitých, přírodě blízkých tvarů břehů s ostrůvky zároveň pomohlo ke zlepšení ekologického stavu vodního toku.

Z přístupů, metod a prvků řešení intravilánových revitalizací lze uvést v heslech:

  • zvětšení říčního prostoru jeho rozšířením
  • kombinace technických a přírodě blízkých opatření k protipovodňové ochraně (například technicky řešené obvody říčního perimetru – hráze a stěny – a mezi nimi přírodě blízký říční prostor)
  • ekologická kompenzační opatření, která vyvažují nepříznivé vlivy nezbytných technických opatření (například revitalizace vodního toku v nivě mimo obec náhradou za ztrátu říčního území, k níž dojde ochranným ohrázováním obce)
  • vícefunkční řešení říčního prostoru – například koncept příležitostně zaplavovaných povodňových parků
  • dosažení kombinovaných funkcí říčního perimetru složeným korytem – hlavní „povodňové“ koryto zajišťuje primárně povodňovou průtočnost, kyneta pro běžné průtoky zajišťuje ekologické funkce vodního toku
  • co nejvíce „mokré“, tvarově a hydraulicky členité kynety koryta, která je základem jeho ekologických funkcí, co nejméně suchých, jalových berem rozvolnění kynety na úkor berem; kritériem správnosti provedení kynety je její funkčnost za běžných a malých průtoků, nikoliv její schopnost provádět nějaké vyčíslené větší průtoky
  • raději strmé, konstrukčně náročné břehy a co nejširší kyneta než naopak
  • za běžných a malých průtoků udržovat v kynetě větší množství vody – tůňové přehloubeniny ve dně, prvky působící hydrodynamické vzdutí a úpravy vyvolávající hydrostatické vzdutí (bez vytváření migračních překážek pro živočichy)
  • přednost mají bermy „ekologické“ a rekreační proti bermám jalovým
  • podpora atraktivity prostředí vodního toku pro živočichy obnovou jeho tvarové a hydraulické členitosti včetně podpory vzniku úkrytů a specifických stanovišť
  • obnova migrační prostupnosti vodních toků eliminací překážek, nahrazení překážek objekty prostupnými nebo výstavbou rybích přechodů (přičemž platí zde uvedené pořadí těchto opatření s tím, že eliminace jezů a stupňů může být též cenným přínosem z hlediska povodňové průtočnosti vodního toku)
  • povodňová ochranná koryta přírodě blízkého rázu
  • přírodě blízká řešení ploch povodňových poldrů a retenčních nádrží
  • rekonstrukce a obnova starých a zaniklých ramen, náhonů a městských kanálů s důrazem na jejich přírodní a kulturní funkce
  • podpora a zakládání přírodních enkláv a mikroenkláv v říčních perimetrech uprostřed sídel
  • říční prostor v sídlech a v jejich blízkosti pro lidi, jejich pobyt, oddech a rekreaci – přístupnost vodní hladiny, podélná a příčná prostupnost říčních území, cyklostezky, občerstvovací, rekreační a sportovní zařízení (v rovnovážné kompozici s plochami přírodního charakteru), artefakty podporující členitost a zajímavost říčního území apod.

Na revitalizace vodních toků by mělo navazovat obohacování sídelního prostoru dalšími vodními prvky, jako jsou například vodotrysky.

Zde stručně uvedenou problematiku intravilánových revitalizací a vůbec oživování sídelního prostoru vodními prvky podrobněji pojednává text na CD-ROM, přiložený k číslu 6/2010 časopisu Ochrany přírody.

Text a foto: T. Just pracuje AOPK ČR, krajské středisko Praha a Střední Čechy