Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 3/2013 — 9. 8. 2013 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Klenoty luhu v nebezpečí

Autor: Mladen Kaděra

O unikátnosti tzv. tvrdého luhu v oblasti polesí Soutok na Břeclavsku se toho napsalo mnoho. Nejde ovšem jen o jeho dosavadní existenci jako takovou, ale hlavně o dnešní pohled na celý soubor v naší přírodě zcela výjimečných tamních ekosystémů, v nichž žije řada ve většině Evropy již krajně vzácných živočichů a rostlin, nezřídka leckde už dávno vyhynulých. Jak proto pohlížet na nedávný nesouhlas obcí Břeclav a Lanžhot s vyhlášením CHKO Soutok? Takto chránit „Moravskou Amazonii“ by prý bylo brzdou rozvoje regionu. Je ale vůbec přijatelné, že v přírodně dodnes jedinečném koutě nejjižnějšího cípu východní Moravy nelze ani při nejlepší vůli sladit záměry dokonalejší ochrany přírody s regionálním rozvojem? Sporadické druhy zvířat i rostlin tu totiž v posledních letech povážlivým tempem nenávratně mizejí. A to nenávratně, jestliže prostředí většiny luhu pozbude specifické, nezastupitelné stanovištní prvky, kde by proto i šance pro úspěšné reintrodukce byla takřka nulová.

Staré stromy pro budoucnost specializovaných druhů

Značná část faunisticky velmi významných živočišných druhů, zejména pak hmyzu, se zde váže na nejstarší dřevinné organismy, které se tu dodnes uchovaly, hlavně na solitérní staré stromy, převážně duby letní (Quercus robur), ale i na jiné dřeviny. Charakteristické druhy však žijí také na starých stromech dosud zpola či úplně zastíněných uvnitř mladších porostů. Společným znakem takových stanovišť je právě jejich stáří, klíčová podmínka setrvalého výskytu populací úzce specializovaných druhů, které v jiném (mladším) materiálu žít nemohou. Uchovat celý komplex takových biotopů je proto velmi důležité, aby toto přírodně velmi bohaté a památné území přetrvalo i se svými obyvateli do budoucna.

Saproxyličtí brouci – charakteristická složka fauny hmyzu

Osobitou entomofaunou, zastoupenou v luhu nezanedbatelným počtem druhů jinde v Česku se nevyskytujících, jsou nesporně brouci, zejména žijící ve starém dřevě. V materiálu výjimečném tím, že jako jediný poskytuje takovým „dřevním specialistům“ jimi požadovanou zvláštní kvalitu, pochází-li z přestárlých stromů, ať ještě živých a proschlých, nebo již zcela odumřelých, často i padlých a rozkládajících se. Ve vztahu k potravně úžeji zaměřeným saproxylickým druhům se to týká i těch, které se orientují na prostředí hnijících pařezů takových stromů.

Z nejohroženějších…

Ze zoologického hlediska nepochybně mezi zdejšími brouky vyniká na nejvyšší příčce žebříčku faunistických jedinečností Pleganophorus bispinosus (Endomychidae),drobný druh (kolem 3,5 mm)s bizarně kyjovitými tykadly. Když jsem jej tu počátkem 70. let 20. století zjistil, bylo to náramné překvapení. Nález jsem však nezveřejnil z důvodu ochrany jeho biotopů před sběrateli. Poprvé byl nalezen v Rumunsku. Velmi lokálně ale žije i v jiných zemích jihovýchodní Evropy a na sever až po Slovensko a Moravu, jejíž jih je snad nejsevernější hranicí rozšíření tohoto druhu. Všude je ale neobyčejně vzácný a ve středoevropských podmínkách je považován za raritu. Před válkou jej poprvé na území bývalého Československa našel v několika jedincích Jan Roubal na Slovensku (u Lučence a Zvolena), pozornosti v jihovýchodním cípu Moravy však unikal, ač v něm zcela jistě žije už velmi dlouho. Jde o druh s úzkou vazbou na mravence Lasius brunneusv přírodně velmi zachovalém prostředí listnatých lesů. Nežije však, jak se dříve usuzovalo, výhradně v přímé souvislosti se starými duby, ale i s jinými dřevinami, které osidluje zmíněný mravenec. V prostoru zdejšího luhu byl v jeho společnosti zastižen nejen v trouchu padlých dutých kmenů přestárlých dubů, ale také pod odchlipující se borkou ztrouchnivělého pahýlu kmene olše. Rovněž jinde v Evropě nešlo pouze o dub, ale např. o buk (Bulharsko), lípu (Maďarsko), a dokonce (zároveň s brouky Bothrideres contractus, Rhopalocerus rondaniia Prostomis mandibularis) o jedli (Řecko), jak v různých pracích uvádějí zahraniční entomologové. Rozhodující vliv tak zde bude mít vhodné mikroklima, nikoli druh dřeviny. Tak mu nejspíše tam, kde se vyskytuje, bude vyhovovat většina biotopů, které si vyberou kolonie L. brunneus. Podle dosavadních poznatků to ale bývá v přírodně zachovalých lesích s dostatkem starých stromů. Proto je zajímavé, že holotyp, podle něhož C. Hampe popsal v roce 1855 nový rod i druh, byl nalezen (v Sedmihradsku) v mladém dubovém lese. Bližší biologie P. bispinosus je zatím neznámá. Nepochybně však jde o výraznou symfilii (zvláštní potravní vazbu mezi hostitelskými mravenci a jejich hmyzími, tzv. hýčkanými hosty), pravděpodobně v určité analogii se způsobem života u nás nežijících zástupců střevlíkovitých brouků podčeledi Paussinae. Na obtížích při snaze získat o něm přímo v přírodě jakékoli podrobnější bionomicko-etologické informace se podílí jednak jeho extrémní vzácnost, jednak myrmekofilní vazba (skrytý způsob života v pozorování nepřístupných místech).

Pýchavkovník Pleganophorus bispinosus patří nepochybně na jedno z čelných míst mezi nejvzácnějšími středoevropskými brouky. Na snímku je sameček s ušlechtile monstrózními tykadly, samička má poslední tykadlové články asi o polovinu štíhlejší.

Foto Pavel Krásenský

Mravenec L. brunneusnení hojným druhem široké ekologické valence. A poněvadž si stanoviště dost pečlivě vybírá a v luhu dává přednost trouchnivějícímu dřevnímu materiálu, lze i populace P. bispinosusnejlépe ochránit důslednou šetrností vůči veškerému tzv. starému dřevu bez rozdílu, ať již stojícímu, nebo padlému. Jen to bude spolehlivým předpokladem možnosti trvaleji v tomto luhu udržet v celé oblasti jeho zeměpisného rozšíření krajně řídkého a nejvyšší měrou památného brouka. V žádném starším výčtu zvláště chráněných živočichů či v některém z tzv. červených seznamů nemohl být zmíněn, protože jako první nález z jihu Moravy jej naši koleopterologové uvedli až v roce 2005 jako pro českou faunu zcela nový druh.

Na jedno z předních míst ve sledu faunisticky nejvýznačnějších pralesních saproxylobiontů se v tomto luhu řadí až 10 mm dlouhý, barevně nápadný pestrokrovečník Dermestoides sanguinicollis (Cleridae), vedený v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR – bezobratlí (z roku 2005) jako kriticky ohrožený. Je rozšířen ve většině zemí jižní a střední Evropy, od Francie až po Kavkaz. Přesto ani ta nejstarší entomologická literatura odnikud neuvádí jeho hojný výskyt. Jde totiž o druh až extrémně náročný na kvalitu stanovišť, jimiž jsou většinou již zcela odumřelé velmi staré duby, a to buď ještě s větvemi, anebo jen s torzy kmenů. Není rozhodující, zda jsou osluněné, v polostínu, či v úplném zástinu v porostech. Nutnou podmínkou však je, aby povrch olysalé běli byl mřížkovitě rozpraskaný a pod její tvrdou horní vrstvou měkčí a zpráchnivělý, především ale napaden červotočem Xestobium rufovillosum, jehož vývojovými stadii se larvy D. sanguinicollisživí. Až tak výrazná koncentrace odumřelých přestárlých dubů, jak tomu donedávna bylo a místy ještě je v části jihomoravského luhu, se totiž v historii sotva delší dobu udržela v místech jeho rozšíření v jiných zemích. A právě zřejmě díky takovému mnohde dosud zachovanému „středověkému vzhledu“ luhu nejdolnějšího Podyjí je tu tento brouk dosud nevzácný, a dokonce ještě v docela nedávné minulosti byl na některých stromech až hojný. V posledních asi deseti letech ale odtud tyto stromy nápadně rychle mizí (jak po lesnické likvidaci, tak i po přirozených vývratech) a zároveň s nimi citelně řídne také populace tohoto památného pestrokrovečníka.

Nejznámější oblastí výskytu pestrokrovečníka Dermestoides sanguinicollis jsou v ČR jihomoravské lužní lesy, jinde na Moravě žije také v PP Náměšťská obora a velmi lokálně v CHKO Bílé Karpaty. V Čechách jsou to omezená naleziště ve střední a jižní části (např. Praha-Radotín, NPR Žehuňská obora, PP Branské doubí) a možná ještě i dnes u Staré Boleslavi.

Foto Jiří Klváček

Další neobyčejně důležitou podmínkou jeho setrvání na lokalitě je rovněž to, že jím napadené suché staré duby musejí zůstat stát. Jinak, po pádu na zem, je kvapem opouští, byť dubové dřevo dlouho odolává hnilobě. Aby proto zde bylo možné podpořit jeho další výskyt, je třeba všechny ještě stojící mrtvé duby ponechat nedotčené na svém místě. Domněnka, že kmeny odsunuté na okraje porostních stěn mu budou i nadále dobře sloužit k vývoji, je veskrze mylná. Takové ležící klády postupně osídlí jiné vzácné druhy hmyzu, avšak už nikoli D.sanguinicollis, a to ani výjimečně.

Kdybychom měli mezi všemi evropskými brouky vzpomenout ty, kteří si zaslouží nejvíce superlativů (nejhezčí, nejvzácnější, ale i nejohroženější ap.), určitě by nechyběl velký (až 25 mm) saproxylofágní krasec Eurythyrea quercus (Buprestidae), zařazenýmezi zvláště chráněné živočichy ve vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a později hodnocený jako kriticky ohrožený. Ostrůvkovitě se sice dodnes vyskytuje na více místech od Španělska až po Kavkaz, ale nikde nejsou jeho populace silné a vytrvale vymírá, protože je rovněž extrémně specializovaným druhem. Jeho larvy se v jihomoravském luhu vyvíjejí výhradně v obnaženém dřevě odumírajících nebo čerstvě zcela odumřelých dubů, jejichž stáří je nejméně 170 let; mladší stromy (na rozdíl od některých jiných lokalit) tu osídlí jen výjimečně (vím pouze o jediném případě). Zdálo by se, že osluněných, proschlých starých dubů je tu ještě dostatek. Jenže tyto stromy, vzhledem k jeho striktním nárokům, mu už „vypovídají službu“. Začaly totiž jakoby hromadně usychat, a to následkem už delší dobu trvající výrazně snížené hladiny spodní vody po vodohospodářských úpravách v celé nejdolnější části luhu. A náhrada za tyto stromy v požadované živné jakosti tu není téměř žádná. Výrazná většina dubů v okolí těchto velikánů je mnohem mladší, s nevyhovující kvalitou dřevní hmoty pro vývoj larev, a tak se E. quercusodtud už více let stále rychleji vytrácí. Chybějí tu tedy osluněné duby, které se přiblížily k požadovanému atributu a již nyní se tomuto brouku nabízející volnou nikou. Na život larev v mladším dřevě se zde totiž žádným „skokem“ adaptovat nedokáže.

Krasec Eurythyrea quercus byl donedávna nejčastěji pozorován v luhu v okolí Lanžhotu, Břeclavi, Ladné a Lednice, odkud rychle mizí.

Foto Petr Mückstein

Jedinými možnostmi, jak jej možná ještě na nějakou dobu v luhu zdržet, je co nejrychleji prosvětlit porosty s jednotlivými starými duby, které dosud rostou v zastínění jinými stromy, a vytrvale pokračovat v ponechávání výstavků dubů v mýtném věku. Jeho potřeba přesídlit na jiné vhodné stromy z těch již téměř potravně vyčerpaných je neobyčejně naléhavá. Až do začátku 90. let 20. století se tu pravidelně objevoval ve víceméně konstantní početnosti. Potom ale nastal výrazný zlom, kdy mnoho jím osídlených dubů rychle zcela odumřelo. Jde o zjevnou souvislost s pronikavým úbytkem vhodné potravy v širším měřítku, což významně limituje jeho reprodukční možnosti. Toto vysvětlení, kdy brouk svá dosavadní stanoviště ze značné části jednak „vybydlel“, jednak po úplném uschnutí stromů se brzy stala živná jakost dřeva pro larvy už nepřijatelná, je ale nasnadě, jestliže téměř všichni duboví velikáni (solitérní i uvnitř porostů) celé oblasti se věkem jen málo odlišují.

V jihomoravském luhu žije možná dodnes také v NPR Ranšpurk a Cahnov-Soutok, jinde u nás jeho výskyt v chráněných územích přírody převažuje. Nedaleko dolní nivy Dyje je to v NPP Rendezvous u Valtic, ale i tam jeho početnost slábne. Na Blanensku byl nedávno kromě obnovených pozorování na starším nalezišti v CHKO Moravský kras zaznamenán na jednom místě i za hranicí této oblasti (u Rájce-Jestřebí). Rovněž byl zcela nově zjištěn v zámeckém parku ve Veselí nad Moravou. Velmi dlouho se udržuje v PP Náměšťská obora (u Náměště nad Oslavou), kde snad budou pro něj i nadále trvat dobré životní podmínky. Jeho výskyt v Čechách se dosud omezuje na dvě lokality v CHKO Třeboňsko.

Žíně Damoklova meče se povážlivě protahuje...

Situace v populacích různých vzácných hmyzích saproxylických specialistů je dnes v jihomoravském luhu už natolik fatální, že některé z nich nejspíše dlouho nepřežijí. A tak lecjaká opatření k posílení nejohroženějších populací nejspíš už nebudou mít žádoucí účinek. Lze si jen přát, aby se tak nestalo. Hrozba prodlení je však mimořádně reálná. Významné přírodní památky naší zvířeny by bylo třeba pokusit se zachránit, byť na poslední chvíli. Zde by mělo platit totéž, co se ctí při spáse pasažérů z potápějící se zaoceánské lodi. Záchrana by měla být rychlá a týkat se všech, přesto tu ale neměnně platí známá zásada jisté přednosti. Jinak se chtě nechtě budeme muset smířit s tím, že jedinečná hmyzí zvířena jihomoravského luhu, patřící k pokladům evropské přírody, se velmi brzy stane jen předmětem našich vzpomínek.

Autor je bývalým pracovníkem

Ústavu pro Mezinárodní biologický program Lesnické fakulty dřívější VŠZ Brno