Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 1/2018 — 18. 2. 2018 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Vyhraje ďábel obtížný boj s přenosnou rakovinou?

Autor: Jan Plesník

Rakovina vskutku ďábelská
Již po příjezdu Evropanů do Austrálie ďábel přežíval jenom na Tasmánii. Místní kolonisté ďábly hubili na potkání, protože jim vyčítali, že loví drůbež a jehňata. Dramatický úbytek zmiňovaných savčích predátorů vedl k tomu, že v roce 1941 musela tamější vláda vyhlásit jejich úplnou ochranu. Početnost ďábla se následně pomalu, ale neustále zvyšovala, takže začátkem 90. let 20. století již dosahovala podle oficiálních údajů nejméně 150 000 zvířat. Zdálo se, že populace ďábla medvědovitého je do té míry životaschopná, že ji nemůže už vůbec nic ohrozit. Opak byl pravdou.

Největší žijící dravý vačnatec vyhledává v Tasmánii otevřenou krajinu s řídkými
lesy a travinnými porosty. Foto Jan Plesník

V roce 1996 zjistili vědci u ďábla přenosnou formu rakoviny, infekční nádorové onemocnění tváře (DFTD). Choroba se projevuje vznikem velkých nádorů na tváři, zejména u tlamy a čenichu, ale i na krku, které ďáblu znemožní přijímat potravu. Bolestivá smrt proto nastává do tří měsíců vyhladověním zvířete. Zprvu se myslelo, že jde o virovou infekci, později o otravu neznámými jedy, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o infekční buněčné buňky. Je nepochybné, že se mezi ďábly šíří právě rvačkami o potravu, prostor či o samice. Rakovinné buňky se totiž uchycují v ranách způsobených kousáním a začnou se nekontrolovaně množit (McCallum 2008, Pye et al. 2016a). Genetický rozbor prokázal, že se jedná o zmutovaný klon ďáblových buněk, původně vzniklý až v posledním desetiletí 20. století u jediné samice (Murchinson et al. 2010, 2012).

Dnes již víme, proč imunitní soustava zvířete neodpovídá na proniknutí rakovinných buněk do rány. Obranný systém rozeznává vlastní buňky od cizích podle MHC molekul (major histocompatibility complex, hlavní histokompatibilní komplex). Rakovinné buňky ďáblů ale na svém povrchu vůbec žádné MHC molekuly nemají. Imunitní soustava je tedy nepovažuje za vlastní buňky, protože o nich vůbec neví (Woods et al. 2015).

Stejně jako v kontinentální Austrálii, také v Tasmánii zůstává významnou částí
zemědělské výroby tradiční chov ovcí, produkující vysoce kvalitní vlnu.
Farmáři pronásledovali ďábla, protože vačnatec občas uloví i jehňata.
Foto Jan Plesník

Rakovina přenosná přímým dotykem je mezi živočichy mimořádně vzácná. Ve srovnání s ostatními australskými vačnatci i placentálními savci se ďábel vyznačuje nízkou genetickou rozmanitostí, což může být důsledek malého počtu jedinců, kteří v Tasmánii založili ostrovní populaci (efekt zakladatele, Jones et al. 2004). Propad početnosti v důsledku DFDT dopady příbuzenské plemenitby (inbreedingu) mezi ďábly ještě prohlubuje (Lachish et al. 2010).

A aby toho nebyla málo, v prosinci 2015 oznámili australští a britští výzkumníci, že u ďáblů objevili druhý typ přenosné rakoviny, označovaný jako DFTD₂. Protože obsahuje Y chromozomy, zdá se, že vznikl u určitého samce. Nicméně druhý typ má průběh a tím i příznaky podobné jako DFTD. Zmiňované zjištění naznačuje, že právě ďáblové jsou k přenosné rakovině mimořádně vnímaví (Pye et al. 2016b).

O drastických důsledcích nemoci na masožravého vačnatce vypovídá nejlépe skutečnost, že v některých oblastech Tasmánie převyšuje úbytek unikátního vačnatce 95  %. Naneštěstí byla DFTD až dosud zaznamenána na 80  % areálu rozšíření druhu (McCallum et al. 2007). Současná populace ďábla medvědovitého tak čítá podle střízlivých odhadů pouze 10 000–20 000 jedinců. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že jich ve skutečnosti zbylo ještě o polovinu méně. Pokud by se nepodařilo šíření onemocnění zabránit, hrozilo by ďáblu do 15–25 let vyhynutí (PWST 2018).

Poradí si příroda sama?
V prosinci 2015 se na internetové stránce známého časopisu National Geographic objevila informace, že u několika ďáblů rakovina samovolně ustoupila (Marris 2015). Protože dlouhou dobu panovalo přesvědčení, že přenosná rakovina tváře vede u ďáblů vždy k úhynu, byla zmiňovaná zpráva přijímána se značnou nedůvěrou. Později se ale prokázalo, že se u některých tasmánských čertů skutečně vyvinula proti DFDT odolnost, a to jak u jednotlivých zvířat, tak celých skupin (Epstein et al. 2016).

Do tasmánských hustých horských lesů zatlačil ďábla
až člověk. Foto Jan Plesník

V dědičné hmotě uvedeného savčího predátora se badatelům podařilo najít dva geny, jejichž četnost v populaci ďáblů stoupá. Zdá se, že právě ony mohou tasmánským dravým vačnatcům umožnit, aby jejich imunitní soustava začala rozpoznávat rakovinné buňky jako cizí a nebezpečné stejně jako patogenní organismy a odpovídajícím způsobem se jim bránit (Ujvari et al. 2016).

Vytvoření odolnosti během několika málo generací je u obratlovců vzácné. U v Austrálii vysazených králíků divokých vznikla odolnost vůči myxomatóze, nakažlivému virovému onemocnění decimujícímu jejich stavy. Tento proces ale trval 50–80 generací. Naproti tomu u ďáblů šlo o čtyři, nanejvýše šest generací (Nowogrodzki 2016).

Program „Zachraňte ďábla medvědovitého“ mohou
podpořit i drobní dárci. Na snímku expozice v informačním
středisku národního parku Kolébková hora a jezero svaté Kláry.
Foto Jan Plesník

Zoufalí lidé nedělají jen zoufalé věci
Další pokrok v přípravě očkovací látky proti DFTD posílil naději, že se již brzy podaří připravit dostatečně účinnou vakcínu. Zatímco při imunoterapii onkologové využívají mrtvé rakovinné buňky, výzkumníci od roku 2011 naočkovali pět ďáblů, postižených přenosnou rakovinou tváře a chovaných v lidské péči, živými rakovinnými buňkami – a nádor velikosti golfového míčku u nich do tří měsíců zmizel (Tovar et al. 2017).

Zatím není jasné, jak účinná bude očkovací látka v přírodě. Z 33 očkovaných zvířat přemístěných ze záložní, člověkem tvořené populace na ostrově Maria Island do vhodného prostředí na severu Tasmánie se u tří objevil malý nádor. Na druhou stranu samice na nové lokalitě odchovaly v roce 2017 nejméně 44 mláďat, Přitom není příliš reálné, že by ochránci přírody a veterináři odchytili všechny volně žijící ďábly a jednoho po druhém naočkovali (Robertson 2017).

Přestože jsou ďáblové nočními živočichy, zejména v odpoledních
hodinách se na bezpečných místech rádi sluní.
Foto Jan Plesník

Zdravá populace jako záloha
Do doby, než bude vyvinuta a hlavně přímo v terénu ověřena vhodná očkovací látka proti DFTD, zůstává jedinou nadějí pro záchranu ďábla důsledné úsilí zabránit tomu, aby nakažená zvířata mohla přijít do kontaktu se zdravými jedinci. Proto v letech 2012–2013 putovalo 28 osiřelých nebo v lidské péči narozených zdravých ďáblů mimo vlastní Tasmánii, na Maria Island. Jedinými lidmi, trvale žijícími na přes 100 km² velkém ostrově u východního břehu Tasmánie, zůstávají jen strážci tamějšího národního parku. V roce 2017 se v novém domově vyskytovala stovka těchto pozoruhodných vačnatců, takže, jak jsme již uvedli, 33 z nich mohlo být po očkování repatriováno do národního parku Mount William na severovýchodě Tasmánie (PWST l.c.).

Dalších 500 jedinců chová dvacet záchranných stanic a jiných institucí s přírodním výběhem v Tasmánii i v kontinentální Austrálii. Záložní populace chovaná v lidské péči nevykazuje známky inbrídingu (Gooley et al. 2017). Australská vláda dlouhou dobu důsledně nepovolovala vývoz živých ďáblů mimo kontinent. Protože dánská korunní princezna Mary pochází z Hobartu, zaslala v dubnu 2006 tasmánská vláda jako naprostou výjimku do dánské metropole u příležitosti narození jejího prvního potomka pár ďáblů. O tři roky později je následovali další čtyři. Kodaňská zoo tak určitou dobu zůstávala jediným místem mimo pátý kontinent, kde se lidé mohli setkat se živými ďábly. V hlavním městě Dánského království tyto pozoruhodné vačnatce dokonce již opakovaně úspěšně rozmnožili.

Nicméně australský kabinet svůj přístup nedávno přehodnotil. Ďáblové tak v posledních letech putovali do vybraných zoologických zahrad na Novém Zélandě, v USA a Japonsku. Uvažuje i o některých dalších renomovaných chovatelských zařízeních, kam by ďábli mohli již v brzké budoucnosti zamířit, mezi nimi také o pražské zoologické zahradě. Osrstění velvyslanci tasmánského ostrova se mají jednak pokusit vyvrátit tradovaný nepříznivý názor veřejnosti, jednak pomoci získat další finanční prostředky na omezování důsledků zhoubného infekčního onemocnění.