Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 2/2009 — 21. 4. 2009 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Národní park Gobi B

Autor: Evžen Kůs

Skutečnost, že Gobi (mongolsky Govi, čínsky Sha-mo; pustina) je největší asijská poušť, je všeobecně známá. Pokud bychom ale měli říci, kde přesně se rozkládá, nebude to tak jednoduché.

Většinou se uvádí, že je na severu ohraničena hradbou Mongolského Altaje, na jihu Tibetskou plošinou, na jihovýchodě pak hřebeny Gobijského Altaje; součástí Gobi je i široký pruh vyprahlé krajiny táhnoucí se v délce asi 1 600 km podél jižních hranic Mongolska a severních oblastí čínské provincie Vnitřní Mongolsko. Často se ale můžeme setkat s tím, že se do Gobi ne zcela správně zahrnují i stepní oblasti středního Mongolska včetně hlavního města Ulánbátaru a celá východní část státu. Pod názvem Gobi se totiž skrývá několik typů krajiny, lišící se jak tvárností, tak svými biotopy. Gobi totiž není pouští, jak si ji obvykle představujeme. Oblast jihozápadního a jižního Mongolska a severozápadní Číny je velmi členitá, protkaná sítí vysokých pohoří. Ta dělí krajinu do mozaiky náhorních plošin, štěrkových, suťových polí a zaříznutých říčních údolí. Gobi se z geo­grafického hlediska proto dělí na množství menších celků – např. Šarginskou, Gašunskou, Altajskou, Zaaltajskou či Galbinskou Gobi. Významným geografickým celkem je Džungarská pánev. Rozdílné přírodní podmínky jednotlivých částí Gobi se odrážejí i na rostlinstvu. Gobi to není jen poušť s typickými písečnými dunami, ale i polopoušť porostlá řídkými porosty nevysokých keřů; stromy rostou jen v okolních horách. V blízkosti stálých pramenů a podél břehů sezonních nebo i stálých vodních toků se mohou rozkládat i travnaté stepi. Co však mají všechny části Gobi společné, je nedostatek vody a typické kontinentální podnebí. Panuje tu horké léto s teplotami až 40 °C, prašnými bouřemi a vysušujícími větry. Na rozdíl od Kalahari, Sahary či australských pouští tu vládne tuhá a dlouhá zima. Sněhová pokrývka bývá maximálně do 50 cm, ale rtuť teploměru klesá v lednu a únoru pod -40 °C, v terénních depresích až k -50 °C. V některých letech mohou ještě v polovině dubna přijít mrazy kolem -25 °C .

Jedinečná pestrost přírody Gobi vedla k vyhlášení několika velkoplošných chráněných území. V roce 1975 vznikl v Mongolsku na ploše 53 000 km2 národní park Velká Gobi. V roce 1991 byl vyhlášen biosférickou rezervací UNESCO především díky své unikátní fauně. Národní park sestává ze dvou oddělených území Gobi A a Gobi B, která se liší krajinou, klimatem, vegetací i faunou. Národní park Gobi A zabírá plochu přibližně 44 000 km2, velkou část jeho území tvoří písčitá poušť s typickými dunami a sporým rostlinstvem. Žijí zde zbytky populace divokých velbloudů dvouhrbých (Camelus bactrianus), největší vzácností je 30–40 posledních přežívajících jedinců medvěda gobijského (Ursus arctos gobiensis). Nacházejí se zde světově proslulá naleziště zkamenělin druhohorních veleještěrů. Území je relativně málo dotčené a požívá velmi přísné ochrany. Ke vstupu do národního parku je zapotřebí souhlasu ministerstva životního prostředí.

Druhá část parku – Gobi B, má rozlohu zhruba 9 000 km2; území je považováno za součást Džungarské Gobi. Na rozdíl od části A se vyznačuje bohatším rostlinným pokryvem, botanici zde zjistili na 204 rostlinných druhů, žije zde 49 druhů savců, 15 druhů plazů a přes 150 druhů ptáků; část druhů je endemických. Nadmořská výška se pohybuje od 1 000 po 2 900 m, 70 % tvoří suché stepi a polopouště, část půd je zasolená. Krajině dominují sporadické travní porosty, fenoménem jsou tzv. saxaulové stepi s dominantními porosty saxaulu (Haloxylon sp.) Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje kolem pouhých 100 mm, pokud prší, pak hlavně v červnu a červenci. Území je domovem poslední početné populace (čítající 3 tisíce jedinců) divokého osla asijského – džigetaje (Equus hemionus hemionus), zatím běžným druhem je zde gazela perská neboli džejran (Gazella subgutturosa). V horách Altaje lemujících východní hranici parku stále žijí irbisové (Uncia uncia), poměrně početné jsou populace kozorožců sibiřských (Capra ibex sibirica), lze zde zastihnout i majestátní divokou ovci argali (Ovis ammon). Velmi bohatě zastoupeni jsou hlodavci , kterých tu žije více než 25 druhů, z nejznámějších jsou to pískomilové, tarbíci a křečíci. Ze zajícovců jsou nejčastěji k zastižení zajíc tolaj neboli zajíc písečný (Lepus tolai) a pišťucha Pallasova (Ochotona pallasi). Všudypřítomní jsou vlci, zastoupení menším poddruhem Canis lupus chanco. Členitá krajina plná skalisek je příhodným biotopem pro manula (Otocolobus manul), stejně jako pro lišku korsaka (Vulpes corsac). Z ptačích druhů na první pohled zaujmou hejna jeřábů panenských (Antropoides virgo), žije zde 12 druhů dravců – včetně mohutných supů hnědých (Aegypius monachus) a orlosupů bradatých (Gypaetus barbatus), k nejběžnějším patří orel stepní (Aquilla nipalensis) a orel skalní (Aquilla chrysaetos).

Zmíněná část Gobi se stala posledním útočištěm jediného žijícího druhu divokého koně – koně Převalského (Equus przewalskii). Poslední pozorování pochází z roku 1969. Na kritickou situaci posledních volně žijících divokých koní poukázalo v roce 1959 mezinárodní sympozium v Praze, navrhovaná opatření se však nepodařilo uskutečnit, protože v 60. letech se mongolsko-čínská hranice stala vojenskou zónou, kam bylo velmi těžké se dostat i pro mongolské odborníky. Koně Převalského vyhynuli v důsledku souhry více faktorů. K decimaci stavů přispěly ve 40. letech nájezdy lovců koní z Kyrgystánu a Kazachstánu a také několik po sobě jdoucích tuhých zim s velkou sněhovou pokrývkou. Konečnou ranou pro přežívající populaci divokých koní byl rozvoj pastevectví v 50. a 60. letech 20. století. Pastevci obsadili všechny dostupné zdroje vody – na území parku je všeho všudy šest větších oáz. Početná domácí stáda přinesla narušení přirozené rovnováhy křehkých polopouštních ekosystémů. Neúměrné spásání vedlo k destrukci původních biotopů a snížení produkce biomasy, což se odrazilo na populacích volně žijících druhů. Situace se změnila až v 90. letech, kdy se vládě podařilo pastevce z území parku vysídlit za hranice a uvolnit tak všechny dostupné zdroje vody pro volně žijící zvířata. Proto bylo možné v roce 1992 přistoupit ke zpětnému vysazování koní Převalského z evropských zoologických zahrad do původních biotopů. Vodní režim v parku pozitivně ovlivňovala přehrada Bij Gol v podhůří Altaje, díky níž měla říčka Bij vodu po celý rok. V polovině 90. let došlo k jejímu poškození a následně k neuvážené privatizaci. Majitel sice hráz opravil, ale veškerou vodu zadržuje pro horské pastviny a na území parku vypouští jen minimální množství. V současné době žije volně na území národního parku Gobi B na 140 koní Převalského, většina z nich se narodila již ve volnosti. Přímo na území parku, v osadě Tachin tal vzniklo správní centrum parku, kde sídlí ředitelství. Strážci vyjíždějící pravidelně do terénu dokážou sledovat veškeré ilegální aktivity, ať již se jedná o vyhánění stád domácího dobytka do parku, nebo ojedinělé případy pytláctví. Správa má díky radiové síti (postavené za české finanční účasti) spojení s krajským městem Altaji, Ulánbátarem a v případě potřeby může mnohem snáze řešit veškeré problémy.

Zdá se, že národní pak Gobi B má všechny předpoklady, aby přispěl k záchraně biodiverzity polopouštních ekosystémů. V současné době však sílí varovné signály. V horách Mongolského Altaje se nacházejí ložiska zlata, na čínské straně Džungarské pánve se otevírají uhelné doly a ropná pole. Příchod těžařů znamená pro přírodu vždy zkázu a nejde jen o místa, kde se těží. Do oblasti se nahrnou lidé s terénními vozy a zbraněmi a ve volných chvílích se baví lovem a projížďkami po okolí. Ne náhodou je ústředním sporem na mongolské politické scéně způsob využití nerostného bohatství a dopady na životní prostředí. V úvahu je třeba brát i aspekty možného politického vývoje na dnes relativně klidné mongolsko-čínské hranici. Národní park Gobi B hraničí s neklidnou Ujgurskou autonomní oblastí čínské provincie Sin-ťiang (Xinjiang), kde existuje islámské hnutí, usilující o odtržení a vyhlášení samostatného východního Turkestánu. Přitom asi 100 km vzdušnou čarou od mongolských hranic leží národní park Kalameili s téměř identickou faunou jako Gobi B. Je to místo, kde čínští zoologové v roce 2004 začali vypouštět do volné přírody první koně Převalského na svém území. Přitom veškeré pokusy o navázání spolupráce, týkající se obnovení populace koní Převalského, tak aby koně mohli táhnout jako kdysi přes hraniční hory, nepřinesly zatím pokrok. Vzhledem k tomu, že národní park Velká Gobi je světovou biosférickou rezervací UNESCO, bylo by záhodno, aby jej v další existenci aktivně podpořily i mezinárodní ochranářské instituce, které mají v tomto konkrétním případě co dohánět.

Autor pracuje v Zoologické zahradě hl. m. Prahy