Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 5/2014 25. 1. 2015 Mezinárodní ochrana přírody Tištěná verze článku v pdf

Lišky polární na Islandu

aneb Kde dávají bílé a modré lišky dobrou noc

autoři: Kamila Botková, Ester R. Unnsteinsdóttirová

Lišky polární na Islandu

Lstivý, úskočný, chytrý jako liška… Lišky nechají málokoho chladným, vzbuzují emoce, ať už pozitivní – svým huňatým kožichem a šelmí hravostí, či negativní – působením hospodářské ujmy nebo šířením nemocí. Nejznámější a celosvětově nejrozšířenější je liška obecná (Vulpes vulpes), běžná i v České republice. Nejotužilejší z lišek je bez debat liška polární (Vulpes lagopus). V dalších řádcích se proto podrobněji zaměříme na bionomii této méně známé lišky na Islandu.

Liška polární – rozšíření a bionomie

Liška polární je rozšířena cirkumpolárně severně od hranice lesa v arktické tundře Severní Ameriky a Eurasie a v alpínské tundře ve Fenoskandinávii. Obývá také většinu arktických ostrovů. Celková populace lišek polárních čítá několik set tisíc jedinců, přičemž ve většině areálu rozšíření je její stav pokládán za dobrý: výjimku představují skandinávské státy a některé z ostrovů. Počet lišek polárních ve Fenoskandinávii v minulosti v důsledku špatné péče a nedostatku potravy rapidně klesl, takže zmiňované šelmy jsou ve Švédsku, Norsku a Finsku od první poloviny 20. století chráněné. Z Norska a Švédska se v roce 2011 uvádělo pouhých 200 dospělých jedinců, žijících roztroušeně v poměrně izolovaných populacích, a ve Finsku se druh považoval dokonce za vymizelý. V současné době probíhají ve Skandinávii záchranné akce podporující vzájemnou propojenost populací či zaměřené na repatriaci druhu, považovaného v Evropské unii za kritický ohroženého.

Liška polární je drobná šelma, svými pohyby spíše připomínající kočku, v dospělosti vážící 3-4 kg. V přírodě se vyskytuje ve dvou barevných variantách, bílé a modré. Jedinci modré varianty mají hnědý kožich, který přelíná z letní čokoládově hnědé do světlejší hnědé s modrým nádechem v zimním období. Bílá varianta má v zimních měsících kožich sněhově bílý, v letních měsících je šedohnědá dorzálně, se světlou spodní částí těla, nicméně ve stejném vrhu mohou být liščata jak modré, tak bílé varianty. Lišky polární žijí ve dvou různých typech prostředí: zatímco v kontinentální populaci patří 99 % jedinců mezí bílou variantu, modrá varianta lišky se vyskytuje častěji v pobřežních biotopech, kde hnědé zbarvení poskytuje lepší krytí při lovu a ochranu před predátory.

Polární liška je všežravec, predátor i mrchožrout. V arktické tundře Severní Ameriky, Evropy a Asie zůstávají její hlavní potravou drobní hlodavci, především lumíci a hraboši. Ve vnitrozemských oblastech se lišky často specializují na lov zmiňovaných hlodavců, kteří svými tří až pětiletými populačními cykly významně ovlivňují bionomii predátora. V zimě jsou běžnou hlavní potravou bělokuři (Lagopus spp.). Lišky žijící v blízkosti pobřeží bez ledu mají přístup jak ke kořisti vnitrozemské, tak k mořským ptákům, kadáverům tuleňů, k rybám a k bezobratlým vázaným na mořské prostředí. Nemusejí se proto zaměřovat na jediný druh potravy. Doplňkem stravy bývají nejrůznější bobule, hmyz, dokonce mořské řasy a mlži. Lišky žijící v obydlených oblastech mohou v jarním období napadat i novorozená jehňata. V Severním ledovém moři potulné lišky polární běžně následují medvědy lední v roli mrchožroutů.

Jen málokteré zvíře je tak dobře připravené na chlad jako právě liška polární. K udržení tělesné teploty v arktických oblastech přispívá menší tělo a tupý kratší čenich než má většina ostatních lišek, kulaté drobné ušní boltce a mimořádně hustý kožich s 20 000 chlupovými folikuly na 1 cm2a hustou podsadou s délkou chlupu i 6 cm. Mezi savci vykazuje zimní srst lišky polární nejlepší izolační vlastnosti vůbec. Zmínit v této souvislosti musíme i vysokou schopnost ukládání tuku a specifický oběhový systém v končetinách, kdy tepny vedou v blízkosti žil a krev vracející se z končetin je tak zahřívána krví jdoucí do končetin, což významně omezuje ztráty tepla. Není divu, že při -30 °C lišky polární nevykazovaly žádné známky teplotního stresu a při dvouhodinovém pobytu v -50 °C se liška uložila k spánku, a to bez poklesu tělesné teploty. Při -70 °C si severská šelma půlhodiny olizovala končetiny, poté se schoulila do klubíčka, usnula a po hodině se začala třást. V -80 °C se liška začala třást již po pěti minutách, nicméně ani během hodinového testu nedošlo k poklesu tělesné teploty. Ač by tento typ pokusu tehdejších významných fyziologů Laurence Irvinga a Pera Scholandera dnes již pravděpodobně nebyl povolen s ohledem na welfare zvířat ve výzkumu, jeho výsledky ve své době (40. léta 20. století) nadchly odbornou veřejnost.

V době rozmnožování žijí lišky v párech, které zůstávají – pokud to podmínky dovolí – stabilní. Pár si vymezí teritorium, které následně chrání: oba jedinci jej značkují pachovými stopami i hlasem. Velikost teritoria se obvykle pohybuje v řádu několika kilometrů čtverečních, v závislosti na jeho úživnosti. V případě přímého střetu si lišky hrozí vztyčeným ocasem a štěkotem, k boji dojde pouze výjimečně. Lišky při hrozbě neodhalují zuby jako psi či vlci. Páří se v průběhu března, březost trvá 52–53 dní a většina samic porodí během května. Štěňata začínají již ve 4. týdnu života přijímat pevnou potravu, kterou obstarávají samci. Samice přestávají tvořit mléko po 6–10 týdnech od narození potomstva a poté se oba rodiče zapojují do shánění potravy. Liščata rodiče opouštějí během podzimu, nicméně nejsou výjimkou ani samice, které s rodičovským párem zůstanou do další sezóny a následně pomáhají s péčí o potomstvo.

V mnohých oblastech se polární liška může stát obětí predace, a to především ze strany lišky obecné, která má navíc podobnou potravu a násilím obsazuje doupata lišek polárních. Šíření lišky obecné na úkor polární bylo zaznamenáno v Kanadě i Skandinávii. Dalšími predátory jsou rosomák a orel skalní, doupata vyhrabávají medvěd hnědý a vlk obecný.

Populace lišky polární na Islandu

Liška polární představuje jediného původního suchozemského savce Islandu – původního ve smyslu jeho výskytu po poslední době ledové. Vyskytuje se ve všech oblastech v počtu 10–12 000 jedinců, a to včetně mláďat v podzimním období. Nejpočetnější populace je v oblasti západních fjordů, kde se jedná z 80 % o modrou barevnou variantu. Lov lišky polární je na Islandu legální a mnohé místní samosprávy najímají lovce, kteří mají za úkol regulovat populaci uvedené psovité šelmy. Od roku 1994 jsou lišky polární chráněné v přírodních rezervacích a národních parcích: mimo chráněná území lze snadno získat povolení k jejich odstřelu jako prevenci možné újmy na majetku. Každoročně je na ostrově uloveno 5–6 000 lišek. Na Islandu je neohrožuje liška obecná, a protože se v zemi nevyskytují lumíci, nezávisí početnost a úspěšnost rozmnožování na populačním cyklu uvedených hlodavců.

Lov lišek byl praktikován od prvního osídlení Islandu. V té době měly liščí kožky vysokou hodnotu a byly oficiálním platidlem. Dalším důvodem se stala ochrana ovčích stád, především jehňat. Od roku 1295 platilo, že každý majitel více než šesti ovcí musel zastřelit jednu lišku ročně, jinak zaplatil speciální liščí daň, z níž místní samospráva platila profesionální lovce. Tak se stala profese lovce lišek jedním z vůbec prvních placených zaměstnání na Islandu. Chovatelé platili daň až do roku 1892, poté začaly lovce platit ze státního rozpočtu samosprávy oblastí. V 50. letech 20. století došlo ke změně legislativy a cílem „péče“ se stala úplná likvidace lišek polárních na Islandu. V kombinaci s dlouhodobě teplotně podprůměrným obdobím vedl lov k dramatickému snížení počtu lišek, takže se v 70. letech početnost celé populace odhadovala na pouhých tisíc zvířat. Od té doby jejich počet opět rostl, a to především v důsledku teplejšího podnebí, které znamenalo bohatší a stabilnější potravní nabídku, a jejich částečné ochraně.

Islandská populace lišky polární netrpí nemocemi jako je vzteklina a psinka. Roli ve vývoji populace může hrát encephalitozoonosis, infekční onemocnění vyvolané parazitárními prvoky (Encephalitozoon cuniculi)a přenášené tělními tekutinami, které způsobuje potraty a vyšší úmrtnost štěňat. Specifickou nemocí pro islandské lišky polární je onemocnění hypotrichosis: postižená zvířata ztrácí většinu své srsti. Infekce se přenáší z matky na štěňata, která pak mají vyšší mortalitu, vliv na úmrtnost dospělých jedinců však není znám. Zatímco samice postižené hypotrichosis bez problému nachází partnera k páření a dokonce bývají plodnější než zdravé lišky, samci si však jen zřídka udrží teritorium či partnerku.

Centrum pro lišky polární v Súdaviku

Centrum zaměřené výhradně na polární lišky sídlí od roku 2010 v severozápadní části Islandu, oblasti západních fjordů, ve vesničce Súdavík, která má 150 obyvatel. Bylo založeno jako nezisková výzkumná a vzdělávací instituce v roce 2007 prof. Pállem Hersteinssonem (1952–2011) a jeho tehdejší studentkou, druhou autorkou článku. Mezi hlavní programovou náplň centra patří vzdělávací činnost a výzkum.

Během léta centrum každoročně organizuje sledování lišek polárních v přírodní rezervaci Hornstrandir. Chráněné území rozkládající se na ploše 580 km2není od 40. let 20. století obydleno a je nejdůležitějším útočištěm pro lišky polární v zemi. V rezervaci žije přibližně 40–50 rozmnožujících se párů lišek polárních. Monitorování zahrnuje například stanovení hustoty populace, využití nor nebo hodnocení dopadu turistiky na chování norujících lišek.

Centrum také shromažďuje a vyhodnocuje údaje o ulovených liškách. Díky spolupráci mezi centrem a profesionálními lovci lišek z různých částí země je o dostatek materiálu postaráno. Tento výzkum probíhá již od 70. let, mezi hlavní zjišťované parametry patří velikost, věk, pohlaví, obsah žaludku a u samic počet mláďat. Získaná data slouží k stanovení početnosti lišky polární v jednotlivých ročních obdobích či k určení změn v potravě tohoto savčího predátora.

Od svého založení se centrum věnovalo také péči o osiřelá liščata a jejich zpětnému vypuštění do přírody. V létě 2014 však došlo k výrazné změně v islandské legislativě upravující možnosti odchovu a vypouštění jedinců volně žijících druhů do přírody a v současné době tak postup uplatňovaný v minulých letech není možný. Aktuálně není povoleno vypustit žádné zvíře s výjimkou ryb a pracuje se na definici podmínek pro ostatní druhy.

Každému, kdo by rád pozoroval lišky polární v jejich přirozeném prostředí, případně se rád zapojil do terénních prací při monitoringu, můžeme návštěvu západních fjordů Islandu plně doporučit.

Kamila Botková je doktorandkou Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně

Ester R. Unnsteinsdóttirová působí v Arctic Fox Centre v Súdavíku a v Islandském přírodovědeckém ústavu

Hlavní fotografie článku:

„Modrá“ liščata při hře. Začátek léta v rezervaci Hornstrandir.


Foto: Tobias Mennle

Dospělý samec lišky modré varianty.

Foto: Tobias Mennle

Liška bílé varianty línající ze zimní do letní srsti.

Foto: Jóhann Óli Hilmrsson