Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 4/2013 — 24. 10. 2013 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Keoladeo – indický ptačí ráj

autorka: Pavla Říhová

Vyslovíme-li před milovníkem přírody slovo Indie, první, co se mu obvykle vybaví, bývá tygr. Přestože největší kočkovitá šelma představuje v druhé nejlidnatější zemi planety v dobrém i zlém ikonu ochrany přírody, nabízejí tamější chráněná území i jiné, neméně působivé ukázky zdejší přírody a krajiny.

Zelená oáza uprostřed přelidněné polopouště

Národní park Keoladeo představuje poměrně malé chráněné území ležící ve východní části indického svazového státu Radžastán, v blízkosti města Bharatpur. Nachází se v nadmořské výšce 370 m n. m., v trojúhelníku tvořeném městy Dillí, Agra a Džajpur, která patří mezi turisticky nejnavštěvovanější místa indického subkontinentu. Přestože zabírá plochu pouze 29 km², oplývá národní park nečekanou biologickou rozmanitostí; jedná se o jednu z druhově nejbohatších ptačích lokalit v Indii a možná i na světě vůbec.

Uprostřed suchých a přitom hustě osídlených stepí Rádžastánu působí Keoladeo jako učiněné zjevení. Tvoří jej plochá soustava jezer a močálů (zvaná jheel), propojená kanály, kolem níž se rozkládají vlhké louky, tropický opadavý les a suchá otevřená krajina. Místní obyvatelé nazývají celou oblast Ghana, tedy Houští. Abychom se vyhnuli nechtěné záměně, připomeňme, že stát Ghana, bývalé britské Zlaté pobřeží, leží na západě Afriky. Označení Keoladeo vychází z názvu chrámu ležícího přímo uprostřed parku a zasvěceného bohu Šivovi-Ničiteli.

Oblast v minulosti zaplavovala voda z řek Gambhir a Banganga, která se zde shromažďovala a postupně vysychala, což vedlo ke vzniku unikátního proměnlivého prostředí. Indičtí mahárádžové v Ghaně před 160 lety vybudovali zajímavý vodní systém, který vodu dlouhodobě udržuje a zamezuje úplnému vyschnutí v případě, že se nedostaví záplavy. Přestože je Keoladeo ojedinělou a nejen pro přírodovědce zajímavou oblastí, jedná se o člověkem vytvořený biotop, který vznikl přeměnou původního, jen občas zaplavovaného území.

Obvyklá hloubka vody kolísá od jednoho do dvou metrů, protože závisí na vydatnosti dešťů v období monzunu přicházejícího v červenci a trvajícího do září. V následujících měsících vodní hladina postupně klesá a od února začínají některé nádrže zcela vysychat. V květnu a červnu už bývá většina parku suchá a voda zůstává jen v několika hlubších proláklinách.

Rozsáhlá soustava jezer, kanálů, močálů a mokrých luk v národním parku Keoladeo láká v době dostatku vody tisíce vodních ptáků k hnízdění, zastávce při tahu a zimování.

Vy ještě nelovíte v Keoladeu?

Indickou Ghanu lidé osidlují již nejméně tři tisíce let. Časem však byly lesy vykáceny, rozšířilo se zemědělství a pastevectví, voda z řek posloužila na zavlažování polí, krajina se zalidňovala, vysychala a velkých zvířat ubývalo. V 50. letech 19. století přilákala bohatost tamější fauny i lovce. Pravděpodobně se jednalo o vliv Britů, protože za normálních okolností patřilo v Indii k nepsaným zvyklostem, že v okolí chrámů se neloví a nezabíjí. Oblast pak byla v roce 1899 vyhlášena soukromou mahárádžovou rezervací pro lov kachen a velkých savců. Během lovů byly zastřeleny tisíce ptáků: absolutní rekord drží lord Linlithgow, tehdejší generální guvernér Indie, který v roce 1938 ulovil za jediný den 4 273 ptáků.

Až poté, co perla v koruně Britského impéria vyhlásila v roce 1947 nezávislost, mahárádža z Bharatpuru předal po dlouhém vyjednávání Ghanu vládě Radžastánu. Sám si ale ještě šestnáct let ponechal lovecká práva a dále v rezervaci pořádal pro královské hosty a další celebrity lovy na kachny. Když se Indie stala v roce 1981 smluvní stranou Úmluvy o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva, bylo Keoladeo zařazeno jako první plocha v zemi na seznam mokřadů mezinárodního významu. Dlouholeté úsilí ochranářů vyvrcholilo o rok později, kdy byl podle zákona o ochraně fauny a flóry a podle lesního zákona zřízen národní park. Mimořádné přírodní hodnoty oblasti dokládá výmluvně skutečnost, že národní park byl krátce po svém vzniku vyhlášen Organizací Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) lokalitou světového dědictví.

Národní park osidluje více než 150 mohutných nilgau (Boselaphus tragocamelus). Tyto největší asijské antilopy dosahují hmotnosti 100–300 kilogramů. Na fotografii samice s mláďaty.

Působivé přírodní dědictví

Vegetaci národního parku tvoří směs xerofytních a semixerofytních rostlin. V keřových patrech převažuje akácie arabská (Acacia nilotica), zvaná babul, ve stromovém patře kadam Neolamarckia cadamba akratom Mitragyna parvifolia.V zasolených místech jako jediné dřeviny rostou v tradičním i moderním lékařství využívané salvadory olejné (Salvadora oleoides) a perské (Salvadora persica). Uvádí se, že v parku využívají ptáci pro hnízdění 44 000 stromů. Vzhledem k rozsáhlým vodním plochám se v chráněném území vyskytuje i bohatá vodní flóra, která poskytuje potravu mnoha druhům vodních ptáků.

Keoladeoské mokřady hostí 57 druhů ryb. Pro srovnání uveďme, že vody v ČR osidluje 70 druhů ryb, a to do tohoto počtu zahrnujeme i nepůvodní a již vymizelé druhy. Během období dešťů oživuje vody parku 65 milionů jedinců rybího potěru, tvořících spolu s bezobratlými velmi důležitý potravní zdroj pro mnoho volně žijících živočichů. Vzhledem k sezonnosti vodní hladiny a nebezpečí vyschnutí žijí v oblasti i ryby, jež mohou v případě nouze přijímat atmosférický kyslík a přežít tak delší dobu bez vody. Jsou to například hadohlavci rodu Channa, kteří mají k tomuto účelu vyvinutý tzv. nadžaberní orgán (labyrint), nebo dravý sumeček keříčkovec žabí (Clarias batrachus),využívající pomocný dýchací orgán keříčkovitého typu.

Strážci a průvodci dobře vědí, kde se pravidelně vyhřívají poměrně velké krajty tmavé (Python molurus). Z jedovatých hadů můžeme v chráněném území narazit na bungara modravého (Bungarus caeruleus), proslulou kobru indickou (Naja naja)a zmiji řetízkovou (Daboia russelii).

Opravdovým klenotem Keoladea se stala tamější avifauna: dosud bylo v parku zaznamenáno 370 druhů. Třetina z nich v oblasti pravidelně hnízdí, jedná se až o 12 000 hnízdících párů velkých ptáků. Hlavní hnízdní sezonou stálých druhů zůstává období od července do září, kdy přichází monzun přinášející vodu a potravu pro mláďata. V průběhu tahu se v parku shromažďuje obrovské množství vodních ptáků, zejména hus a kachen, z palearktické oblasti a indického subkontinentu.

Hlavním symbolem parku Keoladeo býval jeřáb bílý(Grus leucogeranus), jehož celosvětová populace dnes čítá jen 3 až 4 tisíce jedinců. Keoladeo bylo jediné místo v Indii, kde tito v globálním měřítku kriticky ohrožení opeřenci zimovali. V polovině října přilétali ze střední a východní Sibiře a oblast opouštěli koncem února. Při cestě dlouhé 6 500 km překonávali hřeben Himálají, což je jeden z nejúctyhodnějších výkonů v ptačí říši. V 60. letech 20. století zimovalo v Keoladeu přes 200 jeřábů, v 90. letech už jen desítka a od roku 2002 nebyl zaznamenán žádný. Důvodem bude s velkou pravděpodobností skutečnost, že v Afghánistánu a Pákistánu, kde je mezi obyvatelstvem hodně zbraní, táhnoucí jeřáby nadále loví.

V parku žije i nejpočetnější indická populace jeřábů Antigoniných(Grus antigone), tvořená 430 jedinci.Protože jde o stálý druh s impozantním tokem a celoživotním partnerským svazkem, stal se v Indii symbolem manželské věrnosti.

Území je bohaté i na dravce: k zajímavým druhům patří orel páskovaný (Haliaetus leucoryphus),který se živí velkými sladkovodními rybami a vodními ptáky. V povodí Jamuny bylo doloženo ulovení šestikilogramového kapra tímto orlem, přičemž hmotnost dospělého dravce dosahuje asi 3,5 kg. Početnost tohoto majestátního ptačího predátora omezuje zarůstání hladiny nepůvodní tokozelkou vzplývavou (Eichhornia crassipes) čili vodním hyacintem, které mu brání v lovu kořisti.

Mezi v národním parku nejhojnější kopytníky se řadí jelen axis indický neboli čital (Axis axis). Ve vlhčích částech se popásají jeleni sambaři (Cervus unicolor), vzácnější je axis vepří (Axis porcinus) a antilopy jelení (Antilope cervicapra).Velké šelmy v Keoladeo chybějí. Bývalý panovník Bharatpuru zastřelil v roce 1964 při závěrečném velkém lovu v Ghaně posledního levharta indického (Panthera pardus fusca). Jednotliví tygři indičtí se sem zatoulají na určitou dobu zcela výjimečně. V národním parku se zato můžeme setkat s menšími šelmami, jako je kočka bažinná (Felis chaus),kočka rybářská(Prionailurus viverrinus),ovíječ skvrnitý(Paradoxurus hermaphroditus),cibetka malá(Viverricula indica)neboliška bengálská (Vulpes bengalensis).Roztomilé pruhované veverky indické (Funambulus palmarum)u chrámu Keoladeo žebrají na návštěvnících pamlsky. Bohužel se v parku pohybuje i zdivočelý domácí dobytek, jehož počet se odhaduje na 1 000 kusů.

Koloniálně hnízdící nesyt indomalajský (Mycteria leucocephala) vytváří stromové kolonie čítající stovky ptáků. Celková početnost hnízdní populace nesytů na území národního parku Keoladeo se odhaduje na 2 000 párů.

Voda – základ života

Návštěvníci, kterých do Národního parku Keoladeo každoročně přijíždí na 100 000, z toho 45 000 ze zahraničí, obvykle vidí jen krásu zdejší přírody, množství zajímavých zvířat a nevnímají problémy, jež nejsou na první pohled patrné. Správcům chráněného území dělají vrásky především pokračující spory s vesničany o přístup dobytka na území parku a zamoření lokality invazními nepůvodními druhy rostlin.

Největší hrozbou pro park však zůstává již zmiňovaný nedostatek vody. Její dodávky z přehradní nádrže Ajan Bandh bývají v posledních letech nepravidelné či nedostatečné. Bohové deště nejsou oblasti nyní příliš nakloněni: řeky Gambhir a Banganga mají stále méně a méně vody, jednak v důsledku slabých dešťů, jednak kvůli vzrůstajícím nárokům místních obyvatel na vodu.

Když přijde velké sucho, nastávají spory o vodu mezi parkem a lidmi žijícími v jeho okolí. V době katastrofického sucha, které postihlo oblast v roce 2004, nařídil pre­miér Rádžastánu Vasundhara Raje přesměrovat vody z Ajan Bandhu namísto do parku na pole v jeho okolí a k napájení dobytka. V důsledku sucha poté v Keoladeo uhynulo velké množství živočichů: ze 400 druhů zvířat, jež bývaly v parku běžně k vidění, jich tehdy zůstalo pouhých 48. Jenže po této devastaci zůstaly hotely prázdné, turisté do Bharatpuru nepřijeli, nikdo neměl zájem navštívit mrtvou krajinu. Mnoho místních obyvatel, zejména řidiči rikš, průvodci, ubytovatelé a restauratéři, přišlo o práci.

Konflikt lze vyřešit nalezením náhradních zdrojů vody, které by mohly sloužit zemědělcům v okolí parku. Proto byly provedeny čtyři hloubkové vrty, které mohou do parku alespoň nějakou vodu pumpovat a v nouzi zajistit přežití živočichů v hlavních nádržích. V roce 2005 se vláda pokusila přivést vodu z přehrady Pančana vzdálené 100 km, jenže tato snaha narazila na silný odpor vesničanů žijících u přehrady, kteří se nechtěli vody vzdát. Vláda Rádžastánu proto nechala již v roce 2008 zpracovat velký projekt na přivedení vody až z řeky Jamuny systémem přepouštěcích stanic a pump. Náklady na výstavbu by mohly dosáhnout asi 650 milionů rupií. Mezitím ale nebezpečí, že vysychání nevratně ovlivní ptačí ráj Indie, klepe stále více na dveře.

Fotografie Pavla Říhová

Autorka pracuje jako vedoucí oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a kontroly CITES ředitelství České inspekce životního prostředí Praha