Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 6/2008 16. 12. 2008 Mezinárodní ochrana přírody

Iguazú - Velké vody

Autor: Jan Čeřovský

Iguazú - Velké vody

Na východě Jižní Ameriky, při styku Argentiny, Brazílie a Paraguaye, leží jeden z nejvelkolepějších přírodních výtvorů na světě. Jmenuje se Iguazú, což v indiánském jazyce guaraní znamená „velká voda“.

Řeka, která teče od moře do vnitrozemí

Řeka Iguazú (v brazilské portugalštině Iguaçu), která dala jméno nejmohutnějším vodopádům světa, pramení v Brazílii, v pohoří Serra del Mar v nadmořské výšce 1 300 m, a to pouhých několik desítek kilometrů od pobřeží Atlantského oceánu. Obrací se do vnitrozemí, kde se jí zprvu říká Rio Grande Curitiba podle hlavního města spolkového státu Paraná, jímž protéká. Tok v Brazílii měří 1 205 km. Přibírá četné přítoky, jsou na něm slapy, peřeje i vodopády (ne však vyšší než 10 m) a byly zde též zbudovány tři velké přehradní nádrže. Posledních 115 km toku tvoří státní hranici mezi Argentinou a Brazílií. Na jejich styku s Paraguyaí se Iguazú v nadmořské výšce 90 m vlévá do řeky Paraná. Ta její vody odvádí do oceánu až v deltě v Rio de la Plata nad argentinskou metropolí Buenos Aires, od vodopádů vzdálenou 1 350 km na jih.

Kolik má Iguazú vodopádů?

V místě 22 km nad ústím do Paraná se řeka Iguazú prudce otáčí směrem k severu, prakticky o 360°, a v tomto ohbí se rozlévá na čedičové plošině do šířky 1 500 m (Rio

Igua­zú Superior). Odtud se do 80 m hluboké skalní rokle řítí v průměru 1 400 m3, v období dešťů až 6 500 m3 jejích vod za jedinou vteřinu.

Práh, přes který řeka přepadá, však není jednolitý. Již v rozlivu řeky nad vodopády jsou četné kamenné ostrůvky, které pak nad roklí vystupují jako jednotlivé skalnaté útesy. Řeka se mezi nimi dělí do širších i užších ramen a kanálů, a tak vytváří defilé vysokých i nižších vodopádů na frontě délky 2 700 m v zužujícím se amfiteátru rokle. Podle některých údajů lze napočítat až 275 jednotlivých vodopádů a vodopádků. Seriózní pramen (Erize F. et al.: Los parques nacionales de la Argentina, Madrid 1981) uvádí číslo 160 až 250: počet se liší v závislosti na výšce vodní hladiny v řece. Dvě třetiny vodopádů jsou na argentinské, zbytek na brazilské straně.

Největší vodopády mají svá jména. Salto Alvar Nuñez nese jméno španělského konkvistadora, který vodopády spatřil jako první Evropan roku 1541. Na časy konkvisty upomíná Salto dos Mosqueteros spíše na slavný román Salto Tres Mosqueteros. Jsou i jména poetická (Adán y Eva), nechybí zbožné Salto Santa Maria. Nejmohutnější Salto Unión se spolu s několika bočními vodopády bouřlivě řítí celých 80 metrů do úzkého kaňonu s příznačným názvem Garganta del Diablo. Úchvatný středobod velkolepého přírodního divadla do češtiny bývá překládán jako Ďáblovo hrdlo či Ďáblův chřtán: výstižnější překlad je ten druhý.

Subtropický deštný prales

Přibližná geografická poloha vodopádů Iguazú je 25 jz. š. a 54 zz. d. Průměrná zimní teplota je 15 C (v červnu a červenci), průměrná letní dosahuje až 30 C (v prosinci a lednu). Roční množství srážek, přinášené větry od Atlantského oceánu, se pohybuje kolem 2 000 mm. Vzdušná vlhkost kolísá mezi 75 a 90 %. Území vodopádů s jeho širokým okolím patří do pásma subtropického deštného lesa.

Přirozený prales je členěn do šesti vegetačních pater. Nejnižší je patro bylinné, nad ním nižší patro keřové, třetí patro tvoří směs vyšších keřů a nižších stromků, tři nejvyšší patra jsou stromová. Nejvyšší z nich patří stromovým „gigantům“, dorůstajícím zde výšek i přes 30 m. Ve zdejším subtropickém deštném pralese byla zaznamenáno více než 2 000 druhů vyšších rostlin. Početně mezi nimi dominují kapraďorosty, orchideje a bromelie, vyskytující se převážně na kmenech a v korunách stromů jako epifyté. Pozoruhodný je tu i výskyt epifytických kaktusů z rodu Rhipsalis: ty lze pozorovat i na stromech u vodopádů. Tam roste i palma druhého nejvyššího patra – „palmito“ Euterpe edulis (dorůstá výšky 15–20 m, plody a vegetační vrcholy jsou jedlé). Z „gigantů“ ji až do 40 m převyšuje štítosemenka Aspidosperma polyneuron z čeledi toješťovitých (Apocyanaceae). Jako všude v tropických a subtropických deštných lesích by výčet dřevinných rodů a druhů byl samozřejmě velmi bohatý. Například z hojně zastoupené čeledi citlivkovitých (Mimosaceae) nechybí ani jedlými plody ve tvaru ušních boltců („oreja de negro“) nápadné Enterolobium cyclocarpum.

Zoologickým symbolem Iguazú jsou tukanovití (Ramphastidae) z rodů tukan (zejména tukan oranžový – Ramphastus ariel) a arassari (Pteroglossus). Jsou velmi plaší, létají v párech nebo menších hejnech zejména časně zrána nebo za soumraku. Vzácně je lze spatřit i u vodopádů. Ptačích druhů bylo v oblasti zjištěno na 450. Z asi 80 druhů savců tu žije největší jihoamerický kopytník tapír jihoamerický (Tapirus terrestris), jaguár (Panthera onca) či mravenečník čtyřprstý (Tamandua tetradactyla). Ovšem za pozorováním jejich, ve zdejších národních parcích dobře prosperujících populací je třeba vypravit se hlouběji do pralesa. Velmi bohatě je ve fauně zastoupen hmyz, atraktivní jsou především motýli.

Světové dědictví Iguazú-Iguaçu

Subtropický deštný prales v argentinské provincii Missiones a brazilském státě Paraná byl samozřejmě citelně narušen až likvidován lidskými zásahy. V poměrně neporušeném přírodním stavu zůstává zachován ve dvou národních parcích obklopujících vodopády: oba nesou stejné jméno: Iguazú v Argentině, Iguaçu v Brazílii. Argentinský národní park byl zřízen zákonem z roku 1934. Jeho dnešní celkovou rozlohu 55 000 ha tvoří 49 000 ha vlastního národního parku a 6 300 ha ná­rodní přírodní rezervace, která chrání argentinskou část vodopádů. Přiléhající brazilský národní park byl vyhlášen roku 1939 a jeho rozloha je 170 086 ha.

UNESCO oba národní parky zařadilo na seznam přírodních lokalit Světového kulturního a přírodního dědictví: argentinský roku 1984, brazilský 1986. Ten druhý však byl v roce 1999 umístěn i na seznam ohroženého světového přírodního dědictví. Důvodem bylo nelegální prosekání silniční komunikace středem národního parku místními obyvateli. Vláda zasáhla, silnici uzavřela a pás rekultivuje, takže v roce 2001 byl národní park z nedůstojného seznamu vyjmut. Případ bývá uváděn jako příklad toho, jak zařazení do nejvyšší mezinárodní kategorie územní ochrany a následný dozor skutečně napomáhají účinné ochraně.

Jak se tam dostat?

První světový atlas chráněných území (IUCN: Derniers Refuges. Elsevier, Amsterdam 1956) uvádí, že největší (tehdy) brazilský národní park Iguaçu je ze všech „nejobtížněji přístupný, a proto méně navštěvovaný“. V roce 1979 argentická úřední místa udávala roční návštěvnost Iguazú cifrou 300 000. V současných letech navštěvuje oba národní parky 3 až 5 miliónů osob ročně. Na výši jsou různé ekovýchovné programy a zařízení: v loňském roce za ně byl argentinský národní park vyznamenán americkou mezinárodní cenou Cuidadania Empresaria.

Do národního parku se cestuje většinou letecky. Výchozími místy jsou letiště s vnitrostátním (nyní dokonce i mezinárodním provozem) u blízkých měst Puerto Iguazú (Argentina), Foz do Iguaçu (Brazílie) a Ciudad del Este (Paraguay). Zájezdy k vodopádům dnes nabízí i řada v Česku působících cestovních kanceláří.

Před několika lety si návštěvníci mohli za přijatelnou částku zakoupit i místo k vyhlídkovému letu vrtulníkem nad vodopády. Dozor UNESCO nad světovým dědictvím však lety zakázal pro nepříjemný hluk, celodenně rušící jak zvěř, tak nakonec i lidské návštěvníky. V Argentině přiblížení k vodopádům prostředkuje vláček: jízdné je zahrnuto v ceně vstupného do národního parku.

Ubohá Niagara!

Měl jsem příležitost všechny nejslavnější vodopády světa spatřit na vlastní oči. Salto Angel (Angelův – jmenuje se po letci, který jej objevil, což nebrání řadě i renomovaných českých autorů a příruček, aby mu říkali „Andělský“!) spadá z výše téměř jednoho kilometru ze stolové hory ve venezuelském národním parku Canaima. Impozantní je v období dešťů, v suchém létě je to jen zklamávající čůrek po skalní stěně. Třístupňový (celkem 740 m) Yosemitský je také nejmohutnější v časném létě po zimě bohaté na sněhové srážky. Na vodopádech v kaňonu Yellowstone i třeba islandském Gullfossu imponuje jejich zasazení ve skutečné přírodní divočině. Katarakt na veletoku Zambezi – bilaterální národní park Mosi-Oa-Tunya (Zam­bie)/Victoria Falls (Zimbabwe) – je tajemně zahalen vodní tříští a parou a jen občasný závan větru poodhalí jeho téměř dvoukilometrovou šíři. Opravdu nejvíce však na mne zapůsobila soustava Iguazú s divokým Ďáblovým chřtánem v jejím středu. Totálním zklamáním byla návštěva proslulé Niagary v jejím dnes zcela urbanizovaném prostředí s naprosto nemístnými pouťovými atrakcemi. Není divu, že manželka slavného amerického prezidenta paní Eleanor Rooseveltová po shlédnutí Iguazú napsala do tamní pamětní knihy: „Poor Niagara! – ubohá Niagara!“

Autor je ekolog a čestný člen IUCN – Mezinárodní unie na ochranu přírody

Název připojené galerie

Quisque egestas velit non nulla fermentum, aliquet pharetra nunc malesuada. Nullam molestie vel diam non tincidunt. Sed pulvinar lacinia nunc et consectetur. Duis varius leo ac ex scelerisque, ullamcorper eleifend massa consectetur. Nullam in metus ac arcu pellentesque venenatis ac id lorem. Nulla nec ipsum sed enim sodales blandit a sit amet ex.

Argentinská národní přírodní rezervace (součást národního parku) Iguazú. Červené body značí 21 nejvýznamnějších vodopádů. V červeném rámečku soutěska Garganta del Diablo – Ďáblův chřtán. Zdroj: Administración de Parques Nacionales, Buenos Aires, Argentina

Už zase úzká řeka (Iguazú Inferior) opouští rokli s prameny. Po stranách dvě statné palmy Euterpe edulis.

Foto J. Čeřovský

Část dlouhé fronty vodopádů na argentinské straně.

Foto J. Čeřovský

Epifytické rostlinstvo na kmenech a v korunách stromů subtropického deštného lesa: kapradiny, bromelie, orchideje i kaktusy

Foto J. Čeřovský