Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2015 — 12. 10. 2015 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Skalní řícení v Českém Švýcarsku a jejich řešení
Českosaského Švýcarska je tvořena především křídovými pískovci, které byly vlivem eroze sníženy až o několik stovek metrů. Na začátku byla pískovcová deska, v jejímž podloží byly staré horniny porušené množstvím zlomů. Vlivem oživení podložních zlomů v průběhu saxonské tektoniky došlo k tektonickému porušení pískovcové desky. To se projevilo zejména vytvořením komplikované sítě puklin, vzniklé v závislosti na zlomové stavbě podloží. Typickým výsledkem tohoto procesu jsou kvádrové pískovce. Tektonický režim oblasti spolu s erozními činiteli utvářely fenomén krajiny labských pískovců. Typickými útvary takovéto krajiny jsou vysoké skalní stěny, skalní brány a branky, ale také hluboké rokle, soutěsky a kaňony. Údolí Labe je díky svému specifickému vývoji a geologické stavbě rizikové ke vznikání skalních řícení. Opakovaný výskyt skalních řícení je přirozený geologický proces, který na jedné straně zdejší krajinu obohacuje o její rozmanitost, na stranu druhou přestavuje velké ohrožení bezpečnosti obyvatel a návštěvníků.
Důvody řícení skal a jejich monitoring
Jaké jsou tedy vlivy způsobující skalní řícení v prostředí skalních pískovců? Na prvním místě stojí tektonické předurčení křídových pískovců. Saxonská tektonika významně porušila horninové prostředí a otevřela prostor pro nástup druhého významného činitele – erozi. Čím více je masiv porušen, tím více se otevírá zvětrávání a odnášení základních stavebních částeček, zrn písku. S úbytkem hmoty přichází i zvýšení nestability systému a vlivem gravitace dochází k sesouvání až k řícení bloků do nižších poloh. Tím systém získá stabilitu, ovšem pouze dokud nenastane opětovné oslabení vazeb mezi jednotlivými bloky skalního systému a nedojde k opětovné stabilizaci zřícením.
Dokončená sanace Lomové stěny, lze vidět kotvený
železobetonový práh a dynamickou bariéru. Foto Jakub Šafránek
Se vznikem národního parku České Švýcarsko zahájilo činnost Oddělení geologie – Skalní četa se sídlem v e Hřensku, kterou tvoří čtyři skalníci a geolog. Hlavní náplní práce Skalní čety je pravidelný monitoring stability vybraných nestabilních skalních objektů, které ohrožují turistické stezky, silnice a v neposlední řadě i obyvatele a návštěvníky obce Hřensko. V NP České Švýcarsko provozujeme dva typy monitoringu: ruční a automatický. Ruční monitoring provádějí přímo skalníci v terénu, kde na vytipovaných objektech měří pomocí dilatometrů odchýlení nebezpečného kamene od pevné skály. Měření je obvykle prováděno ve dvoutýdenních intervalech, a je tak měřeno více jak 400 bodů. Automatický monitoring je provozován zejména v obci Hřensko a dále pak na Pravčické bráně nebo na tzv. „Přílepku“ nad Gabrielinou stezkou. Velkou výhodou automatického monitoringu je možnost měřit ve výrazně kratším intervalu, třeba i každou hodinu nebo minutu. Data je možno kontrolovat prakticky v reálném čase díky internetové aplikaci. Kontrolní monitoring skalních svahů je využíván jako prostředek k přírodě šetrnému zajištění b ezpečnosti před řícením pískovcových skalních stěn v národním parku a v konkrétních případech může i nahradit technickou stabilizaci nebezpečných objektů.
Havarijní odlehčení na Lomové stěně ve Hřensku.
Trubkové lešení mělo přes 40 metrů. Foto Jakub Šafránek
Sanační zásahy
Dalším významným úkolem Skalní čety je provádění drobnějších sanačních zásahů do objemu asi 10 m3, což odpovídá přibližně 20 tunám pískovce. Tyto sanace obvykle skalníci uskutečňují pomocí ručních nářadí, jako jsou např. bourací a sbíjecí kladiva, různé klíny, páčidla a také tzv. hydraulické rozvíráky. Sanace jsou většinou prováděny řízeným shozem, méně často pak podezdívkami a kotvením.
Řízený shoz balvanu v Kyjovském údolí o hmotnosti přibližně 10 tun – blok byl
natolik nestabilní, že jej bylo možno svrhnout bez použití techniky, pouze ručně.
Foto Jakub Šafránek
Na podzim roku 2009 se na silnici I/62 ve Hřensku zřítil více jak 20 tunový blok pískovce. Kámen se sice povedlo odstranit, ale v oblasti byly identifikovány další, dokonce i větší objekty hrozící bezprostředním pádem. Rovněž stěna bývalého lomu, s vrcholem produkce při budování silnice podél Labe v závěru 30. let, hrozila katastrofickým řícením. Nebezpečné objekty bylo nutno odstranit a nestabilní soustavu bloků stabilizovat. Na začátku byly odtěženy desítky tun horniny z nejvíce nestabilní části lomové stěny, čímž se celému masivu výrazně odlehčilo. Kotevními trny byly následně stabilizovány drobnější bloky soustavy bývalé lomové stěny. Při odlehčování masivu byla identifikována výrazně porušená část, ve které se musel vybudovat kotvený železobetonový práh. Tyto práce byly provedeny v roce 2011. Další práce pokračovaly v roce 2012 a na začátku roku 2013. Pomocí dalších dlouhých kotevních trnů (těchto je zde použito více jak dva kilometry) bylo provedeno finální uchycení skalní stěny a rovněž byl dokončen druhý železobetonový kotvený práh. Zajímavostí této sanace je těžká dynamická bariéra stojící na hraně skály nad silnicí I/62, která zabraňuje pádům bloků pískovce ze skalních svahů nad lomovou stěnou. Lomovou stěnu ještě dále zajišťují ocelové sítě nebo lehký záchytný plot pro zachytávání drobného kamení.
Dynamické bariéry. Foto Jakub Šafránek
Budování dynamických bariér
Druhou velkou sanací uskutečněnou pro zajištění bezpečnosti ve Hřensku je vybudování tzv. těžkých dynamických bariér na nestabilních skalních svazích. Bariéry jsou na skalních svazích na pravém břehu řeky Labe od obecního úřadu ke státní hranici a na pravém břehu řeky Kamenice od soutoku se Suchou Bělou k soutoku s Labem. Bariéry si můžeme představit jako ploty vysoké až 6 metrů se sloupy kotvenými hluboko v masivní hornině, které jsou spojené záchytnou sítí z ocelových lan. Celé zařízení je určeno k zachytávání kusů pískovce (o objemu až 5 m3, což odpovídá přibližně 10 tunám) řítících se na hlavy návštěvníků národního parku.
Proces skalního řícení je nanejvýš přírodní, a kdyby neexistoval, nemohli bychom se dnes kochat unikátní krajinou a výhledy. Jako všechno na světě mají i přírodní úkazy svou odvrácenou stranu – zde je touto stranou nebezpečí skalních řícení. Je správné si toto nebezpečí uvědomit a včas řešit, například i popsanými technickými prostředky.