Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 1/2017 — 29. 3. 2017 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti
Rozloučení s RNDr. Alešem Hájkem
Na začátku ledna jsme se dozvěděli smutnou zprávu o náhlém úmrtí doktora Aleše Hájka, který působil jako botanik v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR na Správě CHKO Broumovsko. Pokaždé, když odejde dobrý člověk, velmi nám chybí a ve vzpomínkách se k němu často vracíme. O to víc, když to byl kolega a přítel, za kterým jsme chodili skoro každý den s prosbou o radu nebo o názor. Někdo, s kým bylo možné probrat vážné pracovní věci, filozofické otázky všehomíra, zasmát se jeho osobitému humoru nebo si v dobrém zavtipkovat na jeho účet, bez toho, že by se kdy urazil.
S Alešem jsem zažil spoustu zajímavých výprav. Byl to on, kdo mě kdysi naučil vidět přírodní hodnoty na strmých, křovím zarůstajících květnatých loukách, o které před zavedením evropských zemědělských dotací nikdo nejevil zájem a kterým hrozilo plošné zalesnění. Ukázal mi nejzajímavější druhy mokřadních luk u Jetřichova – vstavače, úpolíny, ostřici Davallovu i vrbu rozmarýnolistou, když jsme zde společně zkoumali slatinné rašeliny. Všechny vzácné rostliny našich lesních rezervací mi přiblížil také on.
Několikrát mě Aleš překvapil. Třeba svou odolností a houževnatostí v terénu. Ač svým vzhledem na první pohled působil spíše jako badatel z laboratoře, uměl prorazit divokými terény Adršpašsko-teplických skal nebo Broumovských stěn, stejně tak suťovými lesy Kozínku a Stárkovských strání. Byl mistrem v hledání „jehly v kupce sena“. Podle starých literárních pramenů a podle své intuice dokázal dohledat zbytkové dílčí populace nejvzácnějších druhů, čítající posledních několik kusů. Např. jednokvítek velekvětý pod Ozvěnou v Teplických skalách, střevíčník pantoflíček v Bohuslavicích nad Úpou nebo ostřici tlapkatou nedaleko Vlčic u Trutnova.
Aleš byl znám svou pečlivostí a důkladností. Pamatuji, jak v největší zimě vynášel své každoroční herbářové sběry ven před budovu Správy CHKO Broumovsko na sníh, aby mráz zničil drobné larvy hmyzu a roztočů, které mohly usušené rostliny poškodit. Nikdy mě neodbyl, když jsem se na něj obrátil s prosbou o určení kdejaké, často i obyčejné rostliny, kterou jsem neznal a přinesl z terénu pomačkanou v kapse. Naprostou většinu všeho, co roste na Broumovsku, byl schopen určit prakticky okamžitě. A při prohlížení lupou z hlavy vyjmenovával determinační znaky, které mně, inženýrovi, někdy zněly spíše jako nějaké zaříkávadlo.
Ani ve svém vědeckém zapálení neztrácel smysl pro realitu a pro humor. Zasmáli jsme se třeba při zaměřování mikrolokalit s prvními nálezy šikouška zeleného na Broumovsku. Měli jsme opravdu radost, když se nám podařilo najít dvě tři několikamilimetrové zelené čepičky u shnilého pařezu označeného plastovými jehlicemi ze hry mikádo. Komičnost situace dokreslil výrazem své tváře přítomný revírník LČR, který k tomu ucedil: „Jo šikoušek, úchylka jako každá jiná…“ Vzpomínám také, jak sám s úsměvem sebeironicky konstatoval, že na čtyřstupňovém osobnostním žebříčku ochranáře botanika postoupil od optimisty přes pesimistu až k cynikovi, ale k alkoholikovi ještě ne.
Nebylo těžké Aleše nechtěně potrápit. Zejména povrchním „inženýrským“ přístupem. Naposledy se mi to povedlo vloni v létě při sepsání populárního článku o zajímavém invazním rozšíření leknínů v zatopené cihelně v Polici nad Metují. Aleš se všemožně bránil zveřejnění, a to hlavně proto, že určení druhu leknínu, resp. odlišení od kulturních kultivarů bylo hodně nejisté. Článek jsem v tomto duchu objektivně upravil, jenže vprostřed novinářské okurkové sezony získal nečekaný ohlas, a když přijela natáčet televize, byl jsem už na dovolené. Řekl mi pak své, ale nijak zle mi to nevyčítal, to on ostatně nikdy neuměl. Nakonec mu průtoková cytometrie dala za pravdu a z potenciální senzace mimořádně početné sekundární populace leknínu bělostného nebylo nic, jednalo se jen o velmi podobný kultivar.
Za Alešem zůstala nesmazatelná stopa v podobě tisíců záznamů jeho pozorování a fotografií v našich databázích, desítky stabilizovaných a precizně zaměřených trvalých fytocenologických lokalit a nespočet herbářových položek uložených v Muzeu východních Čech. Jako náš první botanik prozkoumal detailně a komplexně území CHKO Broumovsko a položil základ ochrany a managementu jeho nejcennějších floristických lokalit. Pro ochranu přírody je značnou ztrátou, že mu osud neumožnil jeho životní dílo doplnit ještě třeba sepsáním botanické monografie o Broumovsku nebo jiných odborných publikací, pro které měl za léta své práce obrovský potenciál. Ten prokázal už v nedávno vydané knize o květeně jeho oblíbené přírodní rezervace Zbytka u Českého Meziříčí, kde jsem měl štěstí s ním dvakrát v terénu pracovat a vyslechnout jeho odborný výklad. Škoda že na naši plánovanou vyhledávací výpravu za violkou dvoukvětou do těžko průchodných roklí Polických stěn už mne bude doprovázet odjinud…
Po Alešově odchodu mnoho z nás napadlo, že by si zasloužil nějaký trvalý pomník nebo pojmenování nějakého ochranářsky významného místa. Třeba se to někdy podaří. Nevím však o tom, že by měl nějakou konkrétní lokalitu výrazně raději než ostatní. Měl stejnou radost ze stojících starých buků v přírodní rezervaci Farní stráň jako z kvetoucích šafránů v přírodní památce Šafránová stráň, obě jsou příklady chráněných území, o jejichž vyhlášení se významně zasloužil. Ostatně na okázalosti si Aleš ve své skromnosti nikdy nepotrpěl. Myslím, že by byl nejraději, kdybychom neztratili odbornou vědeckou úroveň a objektivitu v každém oboru naší ochranářské práce. Aspoň takhle si jeho odkaz ponesu já a děkuji mu za něj.
Na samý závěr bych chtěl našemu kolegovi a příteli, Aleši Hájkovi, jménem svým i jménem svých kolegů ze Správy CHKO Broumovsko a z celé AOPK ČR naposledy poděkovat za vše, co pro ochranu přírody vykonal.
Aleši, čest Tvé památce!
Petr Kuna