Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

19. 12. 2018 Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti Tištěná verze článku v pdf

Repatriace sýčka obecného ano, či ne?

Autor: Jiří Vlček

Repatriace sýčka obecného  ano, či ne?

Snahy o posílení populace volně žijících vzácných a často zvláště chráněných druhů ptáků formou jejich repatriace jsou často diskutované a nemusí vždy vést z řady důvodů k žádoucímu výsledku. K mizejícím vzácným druhům naší avifauny, kterým je věnována v poslední době pozornost, patří jistě i sýček obecný (Athene noctua). Sýček obecný patřil v České republice ještě cca před 50 roky k nejčetnějším druhům našich sov, v otevřených oblastech v nižších polohách s dostatkem potravy byl sovou nejpočetnější.

V současnosti je jeho rozšíření v ČR, jak dokládá řada aktuálních monitoringů, již pouze ostrůvkovité a nepřesahuje zřejmě 130 párů. Tato situace vede již delší dobu řadu vědeckých i ochranářských subjektů ke snaze udržet či posílit mizející populaci sýčků obecných ve stále intenzivněji využívané krajině naší republiky. Souběžně s aktivitami vedoucími k dalšímu poznání biologie sýčků, jejich genotypu, disperze v krajině, příčin mortality, k ochraně a posilování současných hnízdních biotopů existuje řada na sobě nezávislých aktivit věnujících se reintrodukci, či přesněji repatriaci sýčků odchovaných v zajetí do volné přírody. Většina z nich po letech obětavé práce a vynaložených sil a finančních prostředků vyvolává stále více otázek, zda je tento směr správný, alternativní, zbytečný, či přímo destruktivní pro zbytkovou populaci sýčků v krajině. Jedním z takových testů možností záchrany populace sýčka je projekt repatriace hnízdních párů sýčků na zatím jedné lokalitě v západních Čechách. Spoluautorem celého projektu a jeho nositelem je ZO ČSOP Spálené Poříčí, partnerem je zoologická a botanická zahrada v Plzni, finančně projekt podporuje také Krajský úřad Plzeňského kraje, odborně se na něm podílejí ornitologové ze skupiny pro výzkum dravců a sov při České společnosti ornitologické.

Projekt probíhá druhým rokem, kdy první rok 2017 byl rokem testování vhodnosti zvoleného způsobu vypouštění dospělých ptáků. Pro repatriaci byla vybrána lokalita nedaleko Klatov s mozaikou lučních i polních kultur menší výměry, fragmentovaných remízky a starými sady. V okolí jsou také rozsáhlé pastviny a nedaleko chlévy pro hovězí dobytek. Hnízdění sýčků ve starých stromech je již dávnou minulostí, proto byla vybrána středověká kamenná tvrz, ve které byla za podpory majitele vybudována ve výšce druhého patra poměrně rozlehlá vypouštěcí voliéra. Pro výběr lokality hovořil také velký výběh spásaný celoročně skupinou daňků, který navazuje na tvrz. Po prvém neúspěšném pokusu o zahnízdění chovného páru z vypuštěné skupiny osmi sýčků ve vypouštěcím zařízení v roce 2017 byl po přehodnocení metodiky k repatriaci v roce 2018 vybrán pouze jediný pár dospělých sýčků obecných narozených v zajetí od rodičovské linie, která pochází z ČR. Tento pár byl připravován v odchovně záchranné stanici bez častého kontaktu s ošetřovateli a byl krmen převážně laboratorní myší šedé barvy. Před umístěním sýčků do tvrze byly zabezpečeny všechny blízké nebezpečné komíny a průduchy, kamenné zdi tvrze byly zajištěny proti predátorům elektrickým ohradníkem. Do tvrze, na okolní objekty a staré stromy bylo instalováno celkem 15 hnízdních budek pro sýčky, zajištěných proti predátorům. Do budek umístěných ve vypouštěcí voliéře byly instalovány kamery s dálkovým přenosem na PC členů týmu. Samotný prostor tvrze byl také monitorován kamerou a několika fotopastmi. Lokalita leží v nadmořské výšce cca 450 m n. m v blízkosti lesního komplexu, což není pro sýčky zcela ideální, ale těžko v současných agrocenózách a urbanizované krajině najít ideální habitat pro tento mizející druh. Chovný pár byl do voliéry umístěn v předjaří 26. března 2018, jako potrava začaly být do voliéry pouštěny živé myši a později také larvy potemníků (Zophobas morio). Pár se velice dobře aklimatizoval a samice 2. května snesla do jedné z budek první vejce. V průběhu dalších dnů snesla postupně 5 vajec, ze kterých se vylíhlo všech 5 mláďat. Díky nepřetržitému sledování bylo možno pozorovat zajímavé etologické projevy samce v průběhu hnízdění, např. při frekvenci přinášení potravy, či chování samice při inkubaci vajec. Myši byly sýčkům nejprve pouštěny do plastových beden, později již pouze volně do prostor voliéry. Potrava sýčků byla v této době doplňována živými cvrčky a žížalami. Ve stáří cca 18 dnů se mláďata již pokoušela vylézat z budky, byla proto spolu s rodiči 20. června 2018 označena VHF vysílači a celý objekt tvrze byl otevřen pro volný pohyb ptáků. Celkem bylo označeno 6 ptáků, dva rodiče a čtyři mláďata. Od tohoto okamžiku začal pravidelný, téměř každodenní monitoring všech ptáků. Cílem článku není detailně popsat jednotlivé lokace a chování ptáků v denních a nočních hodinách, nicméně všichni ptáci se rychle seznámili s okolím tvrze a pravidelně se po setmění vydávali do jejího blízkého okolí. Mláďata zpočátku opouštěla úkryty pouze na kratší dobu než dospělí a zůstávala společně v úkrytu ve zdech tvrze. Ptáci se také rychle adaptovali na časté útoky ostatních ptáků či přítomnost lidských obyvatel okolních budov a velmi skrytě se pohybovali ve stromech i po střechách. Přikrmování hlodavci bylo stále omezováno a z přítomnosti chitinových částí nalezených ve vývržcích bylo patrné, že podstatnou složkou potravy je ulovený hmyz. V této době byli ptáci již přikrmováni minimálně pouze šedými myšmi. Teprve ve stáří cca 4 měsíců se jedno mládě na několik dní vzdálilo z lokality hnízdění, po 3 dnech se v noci opět vrátilo a společně s dalším sourozencem v následujících dnech odlétli již trvale mimo signál. Přes usilovné hledání v průběhu noci po jejich odletu v širším okolí nebyl jejich signál již lokalizován. Další mládě se zdržovalo stále v těsné blízkosti tvrze a vyletovalo pouze do vzdálenosti cca 300  m do výběhu daňků. Poslední čtvrté označené mládě se staticky již delší dobu ozývalo z nedostupného úkrytu ve tvrzi, zřejmě uhynulo či ztratilo vysílačku. Samice se po osamostatnění mláďat stále častěji po setmění vzdalovala na několik hodin od tvrze, samec jen na krátké vzdálenosti a pouze v noci. Po systematickém pátrání lokační anténou po signálu obou mláďat na vhodných lokalitách v okolních obcích, bylo jedno mládě po 30 dnech po odletu objeveno ve vzdálenosti 3,6  km JZ v nadmořské výšce 512  m n m. Jako úkryt si vybralo rozlehlou stodolu na okraji obce, navazující na zahrady a rozptýlenou zeleň. Po osmi dnech se mládě přesunulo na opačný okraj obce do rozlehlého opuštěného seníku v areálu zemědělského družstva. V době přípravy tohoto článku (1. prosinec 2018) byli rodiče a dvě mláďata stále monitorováni na svých stanovištích.

Dosavadní fáze projektu nemůže zatím poskytnout kompletní data či zodpovědět řadu dalších otázek spojených s problematikou reintrodukce sýčků obecných do volné krajiny, celý projekt je zatím na počátku. Z dosavadních zkušeností popsaného vývoje projektu je možno zdůraznit následující pozitivní faktory použité metodiky: Důležitý je vhodný výběr a příprava chovného páru, pečlivá příprava vypouštěcího stanoviště, zabezpečení lokality proti predátorům a co nejvyšší eliminace antropogenních pastí v blízkém okolí hnízdiště. Jako správné se ukázalo usazení pouze jediného rodičovského páru na lokalitu vypuštění před hnízděním v jarním období a vypuštění rodičů až po opeření mláďat. Jednoznačně správné se ukázalo také puštění ptáků do interiéru objektu, ne pouze výletovým otvorem do volného prostoru. Rodiče i mláďata se prokazatelně pomalu seznamovali s okolním prostředím a nedošlo k žádné mortalitě po vylétnutí. Zcela nezbytné pro získání dalších dat a zpětných vazeb je použití monitorovacích kamer a telemetrického sledování ptáků, které jediné může významně pomoci objasnit etologii vypouštěných ptáků, jejich disperzi a případně obsazování nových teritorií. Popsaná metoda použitá v probíhajícím projektu je nesporně časově i finančně nákladná, ale může ukázat a potvrdit možnost, že vhodně prováděná repatriace může posílit recentní, či možná i obnovit zaniklé populace sýčka v některých vhodných oblastech. Tento článek je zatím příspěvkem (s argumentací podloženou telemetrií) do diskuse o této problematice a nejedná se o definitivní konstatování možných variantních řešení případné repatriace. Pro další etapu projektu je plánováno pokračování systematické telemetrie ptáků na současném stanovišti, vybavení nových teritorií vypuštěných mláďat budkami, eventuálně i dosazení nepříbuznými ptáky a výstavba dalšího vypouštěcího a hnízdního stanoviště na již vybrané vhodné lokalitě na Plzeňsku.