Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 2/2019 — 27. 4. 2019 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Japonsko opouští Mezinárodní velrybářskou komisi
Na sv. Štěpána 2018 oznámilo Japonsko rozhodnutí oficiálně odstoupit od Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství (ICRW). Zpráva oprávněně vyvolala velkou pozornost světových sdělovacích prostředků. Stává se totiž výjimečně, aby vyspělé země opouštěly závazky sjednané v rámci mezinárodních mnohostranných smluv, a obzvláště v případě Japonska se jedná o bezprecedentní záležitost. V rámci Mezinárodní velrybářské komise (IWC), která představuje rozhodovací orgán ICRW, přetrvávalo určité napětí vyvolané možným odstoupením země vycházejícího slunce již od posledního zasedání komise v brazilském Florianopolisu v září 2018, na němž se Japonsku opět nepodařilo prosadit dlouholetý záměr transformovat IWC a obnovit regulovaný komerční lov velryb (viz Ochrana přírody, 73, 5, x-xi, 2018). Přesto i tzv. ochranářské země, mezi které se řadí Česká republika i ostatní členské státy EU, rozhodnutí Japonska ukončit členství v úmluvě nemile zaskočilo.
Japonsko názor na velrybářství nemění
Pokud se ale zaměříme na důvody, proč tak Japonsko učinilo, změní se prvotní překvapení v pochopení. Japonsko považuje lov kytovců za nedílnou součást historie i kultury a také jako nezpochybnitelný zdroj obživy: v tomto směru příliš nerozlišuje lov velryb a rybolov. Od sjednání úmluvy v roce 1946 Japonsko vždy reprezentovalo zájmy tzv. velrybářských států a sledovalo cíl udržitelného komerčního lovu velryb. Poté, co v roce 1986 v reakci na zjištění kritického stavu u většiny populací průmyslově lovených velkých kytovců a nízké účinnosti do té doby uskutečněných ochranných opatření nabylo účinnosti moratorium zakazující jejich komerční lov, se poslední císařství světa zaměřilo na získání nezbytných vědeckých údajů, které by prokázaly, že komerční lov při udržitelně nastavených parametrech populace cílových druhů zmiňovaných mořských savců na přežití neohrozí. Za tímto účelem spustilo Japonsko vědecký program, v jěhož rámci každoročně lovilo předem stanovené množství kytovců nejhojnějších druhů a sledováním dlouholetého trendu početnosti jejich populací se snažilo prokázat, že je komerční lov při respektování udržitelných kvót možný. Nutno podotknout, že navzdory silné mezinárodní kritice Japonsko vždy respektovalo mezinárodní právo a i během vydávání speciálních povolení pro zmíněný lov pro vědecké účely dodržovalo postup stanovený úmluvou. Japonsko rovněž přijalo na rozdíl od jiných velmocí rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, který v rozsudku z roku 2014 vyhodnotil výši stanovených kvót pro lov pro vědecké účely jako neodůvodněně vysokou. Následně tokijská vláda vědecký program přehodnotila a kvóty významně snížila. Současně se snahou o získání vědecky podložených argumentů se Japonsko společně s dalšími velrybářskými státy snažilo v rámci IWC o změnu jejího postoje k přetrvávajícímu zákazu komerčního lovu. Během třiceti let jeho platnosti se mu pro zmiňovaný krok nepodařilo získat potřebnou tříčtvrtinovou většinu hlasů (moratorium na komerční lov bylo původně plánováno pouze na pět let a Vědecký výbor IWC jej nedoporučil).
Nadpoloviční většinou v IWC naopak disponují ochranářské státy, které jakékoliv snahy o prolomení moratoria úspěšně blokovaly a rovněž odmítly diskusi o dílčích změnách textu úmluvy a dalších japonských návrzích. Tokiu se přes veškeré vynakládané a dlouhodobé úsilí nedařilo prosadit prakticky nic, a to ani tehdy, když nabídlo viditelný kompromis, nebo dokonce určité ústupky. Tuto skutečnost logicky negativně vnímali zejména v japonských prefekturách, kde stále existují tradiční velrybářské komunity. Do celé věci proto dlouhodobě vstupoval i vnitřní politický tlak, kdy zejména poslanci současné vládnoucí strany premiéra Šinzóa Abeho, kteří pocházejí z prefektury Wakajama, v níž je zájem na obnovení komerčního lovu kytovců největší, poslední roky intenzivně vyjadřovali nespokojenost s vývojem IWC a nemožnosti prosazení národních zájmů. Lze tedy konstatovat, že dlouhodobá frustrace Japonska ohledně situace a směřování IWC nemohla vyústit v nic jiného než v jeho odchod, byť si to nikdo nepřál a nikdo na něm nevydělá.
Vítěz, nebo poražený?
Možné dopady rozhodnutí Japonska odstoupit od Úmluvy lze zatím jen obtížně předvídat. Japonsko již oficiálně prohlásilo, že komerční lov kytovců obnovený po 1. červenci 2019 bude stejně jako v případě Norska omezen pouze na výsostné ekonomické vody státu čili do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží. Dosavadní lov pro vědecké účely v Jižním oceánu bude naopak ukončen. Třetí největší ekonomika na světě rovněž vyjádřila ochotu dodržovat při stanovení kvót pro obnovený komerční lov stávající pravidla IWC a se zbývajícími členskými státy nadále spolupracovat. Japonské úřady zatím oficiálně neoznámily, jak vysoké kvóty budou pro obnovený komerční lov stanoveny, je ale pravděpodobné, že nepůjde o nikterak vysoké počty a že Japonsko i nadále bude respektovat to, co se snažilo dokázat svým vědeckým programem a lovem kytovců pro vědecké účely – tedy že při dodržování stanovených kvót je dlouhodobě udržitelný lov možný a že nemůže ohrozit životaschopnost populací cílového druhu. Japonští velrybáři se stejně jako jejich norští kolegové soustředí na plejtváka malého (Balaenoptera acutorostrata), jehož celková početnost se odhaduje na 200 000 jedinců.
Do budoucího vývoje obnoveného komerčního lovu kytovců v Japonsku může rovněž vstoupit poměrně významný faktor ekonomické udržitelnosti. Otázka, zda bude komerční lov kytovců v pobřežních vodách ekonomicky výnosný a místním komunitám splní jejich očekávání, se stává poměrně zásadní: již nyní je japonské velrybářství významně dotováno státem. Poptávka po velrybím mase v Japonsku totiž dlouhodobě klesá a tento trend se navíc v posledních letech zrychluje. V poválečné době dosahovala roční spotřeba velrybího masa okolo 200 000 tun, zatímco dnes činí přibližně 5 000 tun.
Daleko významnější ale může být dopad odchodu Japonska na samotné fungování Mezinárodní velrybářské komise. A to nejen proto, že Japonsko vzorně hradilo nemalé členské příspěvky do IWC a v tomto ohledu motivovalo i další, zejména africké a malé ostrovní státy. Pokud by bylo japonské rozhodnutí opustit úmluvu následováno i dalšími státy, mohlo by to vést k zásadní přeměně celé IWC, která by svou činnost pravděpodobně směrovala pouze k ryze ochranářským aktivitám. V tomto ohledu již vyjádřily obavu i aljašské domorodé komunity, které nyní loví za přísného dohledu IWC kytovce pro obživu a při stanovení poměrně striktních kvót, byť tak v některých případech činí mnohem trýznivějším způsobem než harpunová děla. Pokud by se IWC transformovala uvedeným směrem, mohly by být ohroženy nejen uvedené kvóty, ale i domorodý způsob lovu pro obživu jako takový.
O budoucím směřování IWC jsou v posledních letech vedeny úmorné a často se opakující debaty, shodu nad její další rolí v ochraně a udržitelném využívání kytovců se však nalézt nepodařilo. Vystoupení Japonska vkládá do celé diskuse zcela nový rozměr a budoucnost IWC, ale i celé úmluvy, je v tuto chvíli nejasná snad víc než kdy předtím.