Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 5/2019 — 25. 10. 2019 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá
Lesy na zeměkouli trpí v nebývalé míře. Likvidace deštných pralesů v Amazonii se zrychlila, ročně jich tu zmizí plocha větší než náš stát, na Sibiři se těží lesy za nejasných pravidel a snad i nejasných původů těžebních firem. V Konžské pánvi to není o mnoho optimističtější. A pohled do tuzemských lesů také není nijak radostný.
Z kůrovce a kalamitních těžeb se stalo celospolečenské téma, kterému rozumí úplně každý. O tom, co je příčinou chřadnutí našich lesů, bylo napsáno a řečeno už mnoho. Stručně shrnuto, je to stávající způsob lesního hospodaření, který preferuje stejnověké monokultury. Překvapivé je, že ani po několikaleté diskusi – a tisících hektarech odumřelých lesů – se přístup rozhodující části lesníků včetně těch, kteří se tento obor snaží řídit, k lesu nezměnil. Nadále žijí ve schématu – pokácet – všechno odvézt – technicky upravit – okamžitě zalesnit. Téměř čímkoli. A zas a znovu. S argumentací, že dosavadní legislativa ani nic jiného neumožňuje.
Mnohde stačí jen nebránit přirozené obnově listnáčů pod smrkovými porosty.
Foto archiv AOPK ČR
Ale je skutečně pro všechno nezbytná změna zákonů? Pro mnohé překvapivě odpověď zní, že není. Více než polovina lesů v České republice je státních (jeden z nejvyšších poměrů v Evropě), a je proto hlavně na zřizovateli, co uloží svým podřízeným organizacím, jako jsou LČR, Vojenské lesy a statky, správy národních parků, dělat. V podstatě by mělo záležet hlavně na tom, jaká bude společenská a odborná objednávka. Prostě, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Lesnatost České republiky – 36 % – patří v Evropě k nadprůměrným. Kvalita našich lesů je ovšem ekologicky nevalná a ekonomický potenciál také. Přestože lesy pokrývají více než třetinu plochy státu, tvoří podíl lesnictví na HDP zlomky procent a rovněž podíl navazujícího různě extenzivně pojatého dřevozpracujícího průmyslu činí několik – a to ještě diskutabilních – procent. Takže se nabízí opravdu triviální úvaha. Nemáme si tu relativně rozsáhlou vysokou lesnatost držet z úplně jiných důvodů? Jsem přesvědčen, že ano. Význam lesa pro vodní režim, biodiverzitu, rekreační funkce, stabilitu klimatu je nekonečně vyšší než uváděná čísla, která dosud vzrušovala pár desítek zainteresovaných osob v dosavadním hospodářském kolotoči. Přestože k přesné ekonomické interpretaci ekosystémových služeb máme ještě daleko, i to, co víme, naznačuje, že změna objednávky na obhospodařování lesů je více než racionální potřebou. Je samozřejmě nutné k ní přistoupit obecně, ale přednostně na pozemcích ve státní držbě.
Ve světle toho jsou diskuse, zda bezzásahové zóny lesa v národních parcích či některých rezervacích nejsou nezodpovědný experiment ochránců přírody a přírodovědců, úplně mimo realitu. Příroda v našich lesích tento „experiment“ prověřovala po tisíciletí. V kontextu dlouhodobé klimatické změny a některých předchozích období spojených s imisní zátěží, větrnými i hmyzími kalamitami naopak lze za nezdařilý experiment a selhání lesnictví jako oboru považovat standardní modely obhospodařování našich lesů probíhající poslední dvě století. Vím, možná to je poněkud příkré, ale pokud tento fakt nepřijmeme, nikam se v moderně pojatých metodách přírodě blízkého obhospodařování lesů nedostaneme. Oprášit starou veteš a přihodit do ní trochu něčeho nového je sice lákavé, ale zároveň nebezpečné. Naše lesy nezachrání ani víra, že epizoda smrkové kalamity přejde jako chřipka nebo že chřadnoucí smrk, případně borovici, může nahradit/nahradí zázračná nová hospodářská dřevina (třeba americká douglaska), ale naprosto změněný koncept pěstování lesa. Ten by měl být založený na respektování ekologických podmínek, přírodních procesů v lesních společenstvech a rozmanité druhově i prostorově přírodě blízké skladbě lesů s výraznou dominancí listnatých dřevin. Takové lesy u nás pak mohou mít budoucnost. A budou nejen plnit ekologické funkce, ale budou v dlouhodobé perspektivě i ekonomicky udržitelné. Jenom, prosím, namísto zodpovědného hledání parametrů tohoto konceptu se nenechme ukolébat triviálním sdělením, že lesníci sami nejlépe vědí, jak vše řešit. Bylo by to nejenom trochu groteskní, ale neodráželo by to multioborovou potřebu náhledu. Nicméně, i přes toto konstatování doporučuji poučení u osvícené komunity slovinských a části švýcarských lesníků.
Změna legislativy je bezpochyby potřeba, ale pro začátek by stačilo, kdyby se stát začal chovat jinak ve svých vlastních lesích. Byla by to razantní změna. Výhodou bude právě to, co mnozí kritizují – tedy vysoký podíl státního vlastnictví v našich lesích. Obávám se, že současný tristní stav našich hospodářských lesů bude jinak znovu nahrávat úvahám o jejich privatizaci.