Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Biologické invaze jsou jedním z nejvýznamnějších, aktuálních problémů ochrany přírody téměř na celém světě. Vznik nežádoucí biologické invaze je hierarchický proces, při kterém nepůvodní druh musí překonat čtveřici bariér: 1. transport, 2. introdukce/zavlečení, 3. usazení, 4. šíření. Platí, že čím déle je druh v rámci tohoto procesu na nepůvodním území, tím obtížněji se proti němu zasahuje. Rostou finanční náklady, přitom účinnost takových zásahů je nižší. Efektivním jednáním je tedy klást důraz na prevenci – předcházení invazím před jejich vznikem. Základním postupem v rámci prevence biologických invazí je odhad/predikce, zdali se druh může na hodnoceném území usadit, příp. stát invazním. Tyto odhady jsou prováděny pomocí pestré škály programů. Jednou z možností pro prvotní screening, předcházející další hlubší analýze, jsou programy anglické společnosti Centre for Environment Fisheries and Aquaculture Science (CEFAS).

Začátkem loňského roku jsme v našem časopise položili řečnickou otázku, zda bude mít Česká republika vůbec první přírodní lokalitu světového dědictví, zaštítěnou Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO, viz Ochrana přírody, 75, 1, ii-iii, 2020). Nyní můžeme s uspokojením říci, že se tak již stalo a že téměř tříleté úsilí bylo završeno nesporným úspěchem. 

Otázce využití velkolomů a souvisejících území ovlivněných těžbou hnědého uhlí v Ústeckém kraji se věnuje vláda ČR dlouhodobě. V této souvislosti byla přijata řada usnesení ukládajících prověření vhodných variant řešení.

Úbytek hmyzích opylovačů zaznamenaný v některých částech světa nejčastěji připisujeme souhře hned několika vnějších činitelů. V Evropě bývá za jednu z klíčových hnacích sil mizení této významné gildy (skupiny organismů, které shodně ovlivňují vlastnosti a procesy v ekosystému nebo které stejným způsobem reagují na změny v prostředí) považována ztráta vhodného prostředí včetně přírodních a přírodě blízkých travinných ekosystémů.

Třicet let usilujeme o nápravu morfologicko-ekologického stavu vodních toků a jejich niv, poničených vodohospodářskými úpravami v průběhu předchozích sta let. Již na konci minulého století bylo zřejmé, že plošné odvodnění milionu (!) hektarů půd spojené s destrukcí jejich vodohospodářských vlastností a technické úpravy koryt poloviny délky (!) řek a potoků způsobily mimořádné poškození retenčních schopností krajiny. Tato skutečnost na nás doléhá čím dál více v souvislosti s projevy změny klimatu, zejména zvyšováním teplot, dlouhodobými suchy, četnějšími povodněmi a přívalovými dešti. I širší veřejnost si dnes uvědomuje, že ekologická obnova toků, obnova krajiny a zlepšení stavu půd jsou naprosto nezbytné pro naši schopnost čelit dopadům projevů změny podnebí.