Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2015 — 12. 10. 2015 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf
Zajímavosti z literatury. Praxe nutí změnit pravidla ochranářské genetiky
Ochranářská genetika se tradičně zaměřuje na málo početné populace planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů. Jedním z jejích cílů zůstává mj. omezit na nejnižší možnou míru nežádoucí důsledky příbuzenské plemenitby (inbrídingu), jako je snížená zdatnost (fitness) jedinců projevující se mj. nejrůznějšími postiženími či sníženou plodností. Proto genetici již před lety přišli s pravidlem 50/500. V roce 1980 doporučili M. E. Soulé a I. R. Franklin, aby účinná početnost populace diploidních druhů, u níž se zatím nevyskytly příznaky příbuzenské plemenitby, čítala nejméně 50 jedinců. Účinná početnost populace (někdy označovaná jako efektivní velikost populace) představuje počet jedinců z určité populace, kteří se skutečně rozmnožují. Podle názoru obou vědců se tak po dobu pěti generací vyvarujeme nechtěných dopadů inbrídingu. Soulé a Franklin odvodili hodnotu 50 exemplářů ze zkušeností chovatelů domácích a hospodářských zvířat a z omezeného počtu laboratorních pokusů, kupř. se známým modelovým rodem octomilka (Drospohila spp.). Nicméně příbuzenská plemenitba se projevuje výrazněji v prostředí, v němž působí činitelé vyvolávající stres než u organismů v lidské péči. Protože domácí a hospodářská zvířata prošla umělým výběrem a přizpůsobila se podmínkám lidské péče, mohou vykazovat odlišnou vnímavost na inbríding než volně žijící organismy.
Známý ochranářský genetik R. Frankham z Macquariovy univerzity v Sydney se svými spolupracovníky upozorňuje, že se již krátce po uveřejnění sdělení obou zmiňovaných autorů začaly stále častěji objevovat zprávy o projevech příbuzenské plemenitby v populacích, u nichž byla účinná početnost populace vyšší než 50 jedinců, kupř. u mouchy domácí (Biol. Conserv., 170, 56-63, 2014). Pokud vezmeme v úvahu, že desetinásobné snížení zdatnosti je ještě přijatelné, navrhují australští badatelé, aby účinná početnost populace činila alespoň 100 jedinců a aby tato hodnota byla revidována, pokud budeme mít k dispozici více věrohodných údajů.
Frankhamův tým kriticky zhodnotil i druhé číslo pravidla. Franklin ve stejném článku z roku 1980 došel k závěru, že pro trvalé udržení evolučního potenciálu panmiktické populace (populace, ve které se jedinci mezi sebou páří zcela náhodně) mělo dostačovat 500 rozmnožování schopných jedinců. Také v tomto případě jak novější teoretické přístupy, tak údaje pocházející z terénního výzkumu, laboratorních pokusů a matematických simulací podporují názor, že pro zachování úvodního evolučního potenciálu jednou provždy by populace měla čítat přinejmenším 1 000 exemplářů.
Autoři proto docházejí k závěru, že nové poznatky ochranářské genetiky by se měly promítnout jak do praktické péče o populace cílových druhů a poddruhů, tak do kritérií pro zařazování do červených seznamů ohrožených druhů navržených uznávanou Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN).