Kulér-Recenze

Ochrana přírody 1/2016 — 1. 4. 2016 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Ostřice České republiky

Autor: Tomáš Kučera

Ostřice jsou nesmírně pozoruhodnou skupinou rostlin. Na jedné straně přehlížené těmi, kdo je nerozlišují od podobných, nikoliv však příbuzných trav, na straně druhé oblíbené těmi, kdo se je naučili alespoň trochu rozeznávat a cení si jich právě pro svoji morfologickou pestrost a proměnlivost detailu. Ostřice rostou prakticky ve všech přírodních biotopech (vyjma těch zcela extrémních) a až na jednotlivé výjimky neobsazují ruderální stanoviště. Kdysi, ještě na škole, jsme se podivovali nad tím, proč má tolik příznivců zeleného světa v oblibě nápadné a vznosné orchideje, když nenápadné, ale o to proměnlivější ostřice téměř unikají pozornosti – dokonce jsme v mladické nerozvážnosti uvažovali o založení Carex-klubu jako určité protiváhy Orchidea spolků. Podpořené to bylo nepochybně i pozorností, kterou ostřicím věnovala Britská botanická veřejnost (mnohá vydání atlasu Jermy: Sedges of the British Isles kolovala i mezi našimi botaniky). Nicméně ostřice v knižní produkci byly vždycky upozaděné trávami, kterým byla věnována podstatně větší pozornost. A tak i první fotografický atlas ostřic byl součástí svazku Trávy edice Průvodce přírodou nakladatelství Ikar a Knižního klubu. Proto vydání samostatného atlasu ostřic rostoucích v ČR jednoznačně vítám – je to skupina natolik rozšířená, že se jí každý praktikující botanik bude muset zabývat. Zároveň lze na této skupině demonstrovat ekologickou podobnost blízce příbuzných druhů stejně jako fylogenetickou vzdálenost mezi taxony osidlujícími podobná stanoviště (je to ideální skupina pro testování fylogenetické korekce).

Autoři se v klíči přidrželi osvědčeného morfologického schématu a dělí ostřice na jednoklasé, stejnoklasé a různoklasé. Z dalších morfologických znaků potřebných pro určování se zaměřili na typy odnožování, morfologii kořenů, morfoznaky na lodyze, na pochvě, jazýčku, listové čepeli; pozornost věnují mošničce, která je u každého druhu ilustrovaná pérovkou. Trochu v této kapitole postrádám pérovky, které by názorně ukázaly typy odnožování a tvorbu výhonů. Podrobný popis je uveden pro 83 druhů plus dva křížence. Dalších pět sporných či nedoložených (pěstovaných) druhů je ještě v závěrečné poznámce. Druhy jsou řazeny podle sekcí v rámci podrodů, hned první je zcela běžná (ruderální) ostřice srstnatá (Carex hirta). U všech popisů je obdobná struktura s podtrženými rozlišovacími znaky, popisem biotopu a rozšíření. Obrazová dokumentace zahrnuje síťovou mapu rozšíření s výskytem po kvadrantech (u vzácnějších druhů čtvrtkvadrantech), pérovku mošničky a velmi zdařilé fotografie podzemních orgánů, listů, klásků a celkového habitu rostliny v porostu. Musím zde jednoznačně konstatovat, že fotografie jsou velmi zdařilé a názorné. Celkový pocit je vynikající.

Proto se nabízí srovnání s jinými určovacími příručkami. Výhodou proti ostatním je výše zmíněná mapa rozšíření. Ve srovnání s atlasem Trávy z Knižního klubu je tu více fotografií (běžné atlasy mají jednu fotku na druh a pérovku detailu, zpravidla mošničky a klásku, už i to je ale pokrok). Navíc atlas Trávy je překladem z němčiny, takže některé druhy chybí, jiné přebývají. Výhodou je ovšem to, že jsou zde všechny šáchorovité, tedy i některé rody a druhy, s nimiž by laik mohl ostřice snadno zaměnit. Rozebírat (ne)výhody fotografických versus ilustrovaných atlasů je u této skupiny obzvláště obtížné – pokud je dostatek prostoru na více fotografií, jsou lepší fotky, na kterých vidíme reálný stav, pokud je prostor omezen, není nad ilustraci (zcela nedostižný je v tomto ohledu Rothmaler Atlasband). Nicméně fotografie generativních znaků jsou užitečné pro tzv. geobotanické určování sterilních nebo časně fertilních rostlin. Každý přístup má tak své výhody a nevýhody zřetelné právě s ohledem na určení knihy. Textová část je podrobně členěná, velmi přehledné je podtržení rozlišovacích znaků – byť může svádět k tomu nečíst zbytek textu (což je špatně). Nejsem si zcela jist, zda se morfologické popisy druhů nakonec nebudou z větší části překrývat s popisy v Květeně ČR a zda hlavní přínos této knížky tak skutečně nespočívá v její obrazové části. U některých druhů, kde hrozí záměna s jinými, je poznámka s upozorněním, ale zdaleka ne u všech. Některé podobné druhy jsou řazeny za sebou (poučený laik už ví, kde si má dát pozor), jiné nikoliv – osobně bych dal sekce s vysokými různoklasými ostřicemi k sobě. U skupinových taxonů se příslušnost ke skupině dozvíme v klíči, nikoliv v přehledu. Chybí rejstřík, takže pokud nějaký druh hledáme, musíme přes obsah. Zkrátka a dobře, z hlediska terénní praktičnosti (jak by název napovídal) je příručka určená spíše poučenému laikovi, případně jako doplňková literatura do bedny v autě, nikoliv však do batohu, kam bych si vzal asi jen oxeroxovaný určovací klíč. Je ideální pro večerní určování přes den nasbíraného materiálu. Jenže zde vidím další kámen úrazu. Když si tak projdu nejproblematičtější exempláře ostřic, s nimiž se v terénu běžně setkávám, tak z hlediska proměnlivosti je to jednoznačně ostřice obecná (Carex nigra), která umí někdy ve společenství o. štíhlé (C. acuta = gracilis) pěkně potrápit (autoři se zaměřili jen na rozlišení trsnatého morfotypu o. obecné proti o. trsnaté, C. cespitosa, která je purpurově fialovými pochvami se síťkou dobře odlišitelná). Opravdu postrádám komentáře a obrázky běžnějších kříženců, s nimiž se lze v přírodě občas setkat (zařazené jsou jen dva). Věřím tomu, že autorům prošly rukama stovky exemplářů a mají s nimi hlubokou zkušenost.

Popisy biotopů jsou vcelku výstižné, rozšíření také. Oproti jiným atlasům zde však chybí rozšíření v Evropě (aspoň zmínka o migroelementu), které považuji za užitečné vzhledem k proměnlivé a variabilní ekologii ostřic. Zejména u těch vzácných by tato informace přispěla k ucelenější představě o jeho areálové poloze v ČR (vzdálená arela nebo okraj areálu atp.). Bohužel to, co postrádám zcela, je nějaká poznámka ke stavu vzácných druhů z hlediska ochrany (aspoň u těch, které jsou ve vyšších kategoriích červeného seznamu). Tak v Červené knize ČR je zařazeno šest druhů, v jihočeské Červené knize dokonce skoro polovina všech ostřic rostoucích v ČR, včetně podrobného komentáře stavu a ohrožení. Na jedné straně chápu, že se autoři nechtěli pouštět do detailního hodnocení, pro které často na úrovni celého státu ani nejsou dostatečné údaje, na straně druhé si však myslím, že stručný komentář srovnatelný s popisem biotopů mohl být zařazen.

Závěrem si dovolím ještě jedno srovnání, a to s podobně koncipovaným svazkem Vrby České republiky (Vašut R. a kol., Olomouc 2013). Ten zahrnuje popisy 22 původních a 12 nepůvodních druhů a sedmi běžných kříženců vrb, doprovázené bohatou fotodokumentací rozlišovacích znaků, ovšem bez map rozšíření. Texty nejsou tak podrobné v morfologii, ale obsahují navíc celkové rozšíření, vnitrodruhovou variabilitu, křížence, vzácnost a zaměnitelnost s podobnými druhy. Ačkoliv nemá ambice být určovací příručkou (neobsahuje klíč), poskytuje velmi užitečné obrazové i textové vodítko pro představu o exemplářích, které občas v přírodě můžeme najít a neumíme je jednoznačně přiřadit k taxonu, takže nezbývá, než je zaherbářovat a poslat specialistovi. Pokud tak byla myšlena i ostřicová příručka, pak takový záměr víceméně naplňuje. Rozhodně ji doporučuji každému, koho ostřice zajímají jak profesně, tak i laicky – ostřice pěstované u zahradních jezírek mohou výrazně obohatit jejich estetickou i přírodovědnou atraktivitu. Kniha poskytuje zahrádkářům jednak představu o variabilitě a atraktivitě planě rostoucích rostlin, jednak informaci o tom, které druhy by určitě měly zůstat v přírodě a které lze odebrat do kultury (mimo chráněná území!). Z tohoto hlediska si ostřice s orchidejemi v atraktivitě určitě nezadají a konečně se jim třeba i dostane žádoucí pozornosti u poučených příznivců z řad zahradních architektů a pěstitelů okrasných rostlin.