Kulér-Recenze

Ochrana přírody 4/2016 — 26. 8. 2016 — Kulér-Recenze

Estetické hodnocení krajinného rázu – polojasno?

Autor: Tomáš Kučera

V metodách estetického hodnocení krajinného rázu panovalo dosud mezi přírodovědně orientovanými odborníky značné přítmí. Ucelené metodiky si vypomáhaly více či méně subjektivními postupy (Löw a Míchal, Krajinný ráz, Lesnická práce 2003). Taxativní hodnocení, které propagovala Jarmila Kocourková (Ochrana přírody 52: 18-24, 1997), zase připomínalo hodnocení ekologické stability a v dnešní době bych je považoval za dalece překonané (kromě toho, že bylo také subjektivní). Na druhou stranu snahu o přehled „pozitivních“ prvků zhodnocujících krajinný ráz je třeba vnímat dobovou optikou pozitivně. Jistou použitelnost vykazuje koncept tzv. obrazu krajiny („image“, navazuje na Lynchův obraz města), opět se ale pohybujeme v rovině subjektivního působení objektu na pozorovatele. Ne nadarmo s ním pracují architekti, je ovšem otázka, nakolik je cílem hodnocení vyjádřit užitnou/užitečnou hodnotu krajinného rázu (musí být krajina užitečná, aby byla hodnotná?). Estetické hodnocení, které je zde prezentováno jako soulad harmonických vztahů a měřítka a spojováno s vizuálním projevem (Vorel a Kupka, Krajinný ráz – identifikace a hodnocení, ČVUT Praha 2011), bylo však opakovaně právě estetiky kritizováno. Metodikům hodnocení krajinného rázu pak unikla metoda sémantického diferenciálu, nástroje používaného pro analýzu vnímání malířských děl. Tato metodika se pohybuje na pomezí psychologie a estetiky a pracuje se skupinou hodnotících respondentů, tedy s něčím, co bychom mohli považovat za kolektivní nebo snad i většinový názor při vysokém počtu respondentů. Je ovšem sporné, zda právě kolektivní laický názor je tím, co expertní hodnocení potřebuje, byť jak umění, tak krajina jsou humánní konstrukty. Tyto metodiky mají smysl spíše pro hodnocení spokojenosti respondentů, např. s turistickými atraktivitami. Nakolik tento přístup odpovídá modernímu pojetí estetiky, na to se pokusím odpovědět s pomocí dvou knih, které nedávno vyšly v univerzitních nakladatelstvích Masarykovy univerzity v Brně a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V Kapitolách z environmentální estetiky se nejprve seznámíme s teorií a vývojem oboru včetně racionálních (znalostních) a emocionálních postojů k estetickému hodnocení, resp. pojetí hodnoty krajiny skrze příběh nebo zážitek (dobře se to čte, ale transformovat to do hodnoticího nástroje lze opravdu jen s velkou dávkou představivosti). Těžko rozhodnout, jak pojmy „estetický prožitek“ nebo „estetická zkušenost“ instrumentalizovat pro potřebu estetického hodnocení. Estetickou dimenzi snad lze podchytit zaujmutím „estetického postoje“, jako jisté náhražky expertního posouzení, který by v zásadě neměl být závislý na dobové estetické normě a obecném všelidovém vkusu. Proto doporučuji zpozornět při otevření přílohy této knihy Estetické hodnocení krajiny v ČR (nebo ještě lépe číst reverzně, tedy začít přílohami). Estetično je spojováno s formálními vlastnostmi na poli krajinného designu. Autorka K. Pařízková velmi přesvědčivě rozebírá laické přístupy k estetické odbornosti výše zmíněných metodik a postihuje jejich základní problém – záměnu estetického hodnocení za smyslové, tedy místo hodnoty se měří míra subjektivního potěšení. Ani negativní vymezení (absence rušivých jevů) moc nefunguje. Je tedy otázkou, nakolik mohou pomoci estetiky používané pojmy, jako jsou harmonie, krása, malebno a vznešeno. Nebo má být krajina srozumitelná, tj. přehledná, bezpečná a nezáludná? Musí „dobrá“ krajina obsahovat výrazný prvek? Tyto a další otázky autorka kapitoly klade, aniž by se dobrala jasného závěru, jak estetickou hodnotu krajinného rázu vyjádřit. Víme, jak estetické hodnocení nedělat, ale zatím nevíme, jak je lze objektivizovat, pokud je to vůbec možné. Odborník by pak měl posoudit, nakolik je pácháno „násilí na přirozenosti“, a autorka inovativně navrhuje jako doplněk k přírodním hodnotám obhajobu lokálnosti a diverzity tradic, které jsou specifické a unikátní. V následné příloze Estetické preference přírodního prostředí a přírodní vědy pak K. Stibral předkládá historický exkurz popisu estetiky krajiny ve vztahu k jejímu vnímání a připomíná dva koncepty ze 70. let (topofilie, zkušenost s krajinou). Oba lze interpretovat dlouhodobou koevolucí a přežíváním člověka spíše v mozaikovitě otevřené krajině (viz také teorie habitatu a refugia, vidět a nebýt při tom viděn), což předznamenalo i teorii savany (přirozená preference krajiny savanovitého typu, tedy parkové, resp. arkadské krajiny). Z 90. let pak autor přibližuje koncept S. a R. Kaplanových (kniha Zkušenosti přírody), kteří určili čtyři kritéria: v rovině porozumění jsou to soudržnost a čitelnost, v rovině průzkumu pak komplexita a tajemství. Autor pak vyjadřuje přesvědčení, že estetické preference mají i biologické základy, ovšem s omezenou možností predikce preference konkrétního prostředí. V závěru připomíná ošidnost fotodokumentace, tzv. fenomén fotogeničnosti, kdy fotograf přetváří realitu na idealizovaný obraz. Protože banální a laická komunikace estetické kvality krajiny může vést k jejímu podhodnocování, tak metodika hodnocení krajiny poněkud překvapivě vyústila v doporučení kultivovat osobnostní růst hodnotitele, který má cíleně zvyšovat senzitivitu a dbát na zpětnovazební mechanismy hodnocení.

Pak otevírám poněkud hravější text knihy Krajina jako maska přírody (tomu ještě rozumím), abych vzápětí přemýšlel o přírodě jako masce krajiny (ach, ta filozofie…). Dostaneme se opět ke Kantovu nezainteresovanému zalíbení, jehož výklad bych laicky nazval snahou o obecně platný estetický soud, který dokonce může vycházet i ze subjektivního vjemu, neovlivněného ovšem užitnou hodnotou pro daný subjekt. Vložená příloha fotografií Tajga Bezdězskaja mě stále ještě udržuje v pocitu, že se metodiky estetického hodnocení doberu, protože text a popisky fotografií jsou psány jazykem, kterému rozumím, ač jsme z racionální roviny opět sklouzli k emocionálnímu vnímání. Ošidnost zobrazení a hodnocení krajiny pak demonstruje K. Stibral na pozadí teorie malebna (formulované už na přelomu 18. a 19. století), na konkrétním příkladu hodnocení krajiny podle fotografií, které fakticky představují jen její výřez, a opomíjejí tak celistvost coby veledůležitý parametr krajinného rázu. Zde je pro účely hodnocení krajinného rázu poučné připomenout přístupy formulované H. Reptonem (1795), s nimiž pracuje krajinářská architektura navíc oproti krajinomalbě/fotografii:

(a) proměnlivý úhel pohledu,
(b) rozlehlé vizuální pole,
(c) pohled z kopce dolů,
(d) pohybující se světlo během dne,
(e) často nevýrazné popředí.

V další kapitole uvádí Jan Staněk „půvaby“ krajiny, které tvoří dominantní linie a křivky (řeka, ale i serpentiny cesty, vlny horizontu atp.), stromy s nápadnou korunou (solitérní duby, vrby atp.), průhledy do luk, „líbezná místa“ (odpočinku, hry dětí atp.), přívětivé ovzduší, věčné jaro. Nezbývá než smířit se s tím, že krajina zůstává kdesi mezi vědou a uměním (jak ostatně zdůrazňuje V. Faktorová v závěrečné kapitole), mezi univerzálním a národním, a její estetická hodnota bude ještě dlouho předmětem laikovi spíše méně srozumitelných úvah. Na této recenzi jsem zároveň chtěl ukázat, jak nenápadně čtenář z racionálních pozic sklouzne do emotivní roviny a že zde vlastně neexistuje žádná ostrá hranice mezi estetikou a ne-estetikou krajiny, což ovšem není závěr, který by nám ulehčil původně vytyčený cíl – dobrat se toho, jak to s estetickým hodnocením krajinného rázu vlastně je.

Koncovka by ovšem překvapivě také mohla být odlišná, než jak zaznělo výše. Jakkoli fotografie zachycuje jen výseč krajiny a nese subjektivní esenci autora, může minimálně přispět k dokumentaci krajinného obrazu. Jinak krajinu viděli zkušený přírodovědec a dokumentarista Miloš Spurný (např. Českomoravská vysočina), „Pan“ fotograf Josef Sudek (Smutná krajina) či mladší Jan Reich (Dům v krajině), a přesto všichni zachytili podobné atributy a motivy, jen v odlišném prostředí. Fotografie mohou také zachytit vývoj krajiny v čase, tedy krajinu jako palimpsest, což zcela dokonale ukázali Jaroslav Bárta s kolegy v monumentální publikaci Letem českým světem 1898/1998. Ale tím jsme se už dostali ke zcela jiným knihám. Ve fotografii jakožto metodě zobrazení bych tak určitě hledal pravidla, jak ji správně použít (viz odlišnosti formulované H. Reptonem). Fotografické monografie poskytují možné východisko či inspiraci, jak vizualizaci krajinného rázu promítnout do interakce přírodního i uměleckého hodnocení coby novou a přitom jedinečnou kvalitu.

Tomáš Kučera