Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 1/2016 — 1. 4. 2016 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf
Za Janem Bucharem
Průzkumy veřejného mínění prováděné standardními metodami na dostatečně velkém vzorku dotazovaných opakovaně potvrzují, že mezi povolání, kterých si lidé v České republice považují nejvíce, se dlouhodobě řadí vědci a vysokoškolští učitelé. O to více potěší, jestliže alespoň někteří ze zástupců těchto profesí jsou přesvědčeni, že péče o přírodní a krajinné dědictví je rozumná věc a svůj postoj dají najevo. Mezi právě takové patřil také nedávno zesnulý prof. RNDr. Jan Buchar, DrSc. (1932–2015).
Američtí sociologové naprosto exaktními metodami potvrdili na první pohled zřejmou zákonitost, platnou přinejmenším v hospodářsky vyspělých zemích: čím větší část dětství tráví člověk v přírodě, tím více je v dospělosti ochoten podporovat ochranu životního prostředí. V Janově případě zmiňované pravidlo platí dokonale: vyrůstal v malebném kraji pod nejvyššími českými horami, konkrétně v Bystré nad Jizerou, a pod vlivem strýce se brzy začal zajímat o ptáky. Účastníci terénních cvičení ze zoologie bezobratlých, která s oblibou vedl, bývali zaskočeni, když jim zasvěceně vysvětloval rozdíly ve zpěvu cvrčilek nebo pěnic.
I když diplomovou práci předloženou na Přírodovědecké fakultě UK v Praze sepsal z hydrobiologie, od roku 1958 se plně věnoval výzkumu do té doby poněkud přehlížených pavouků (Araneae). Připomeňme, že podle údajů nedávno uveřejněných v časopise Nature obsahuje v současnosti Světový katalog pavouků data o 46 000 druzích zmiňovaných živočichů. Pavouci tak zaujímají počtem druhů mezi suchozemskými bezobratlými v celosvětovém měřítku pomyslnou druhou příčku.
Nehodlám hodnotit Bucharovu vědeckou činnost, to přenechám povolanějším, ale přesto si neodpustím několik poznámek. Poznání pavouků pojal Jan vskutku komplexně. Kromě jejich třídění v systému živočichů a rozšíření v nejrůznějších částech světa se zabýval i jejich způsobem života (bionomií) a posunul tak českou arachnologii (vědu o pavoucích) do přinejmenším evropské špičky. Zmiňovaný globální katalog obohatil sám nebo se svými kolegy popisem více než tří desítek nových druhů. Značnou část dlouholetých a bohatých poznatků shrnul do anglicky vydaného přehledu pavoučích druhů ČR, který sestavil spolu s Vlastimilem Růžičkou. Pečlivě a s velkým nasazením studoval pavoučí faunu celé řady zvláště chráněných území, od Krkonošského národního parku přes CHKO Železné hory či Český kras až po NPR Božídarské rašeliniště nebo Oblík. Právě výsledky rozsáhlého výzkumu mu umožnily uvedené osminohé bezobratlé rozumným způsobem využít pro bioindikaci. Druhy, jejichž výskyt, početnost nebo bionomické charakteristiky či jejich změny naznačují vlastnosti vnějšího prostředí, označujeme jako bioindikační. Jedná se o organismy, jejichž charakteristiky slouží jako ukazatel obtížně nebo nákladně měřitelných vlastností prostředí. Jako vědecký tajemník Československé zoologické společnosti při ČSAV Honza navrhl dnes již ve faunistice samozřejmý přístup – zveřejňování údajů o výskytu živočichů prostřednictvím síťové mapy.
Jan Buchar nikdy neodmítl pomoci ochraně přírody, ať už šlo o sepsání kapitoly do stále nedoceněné československé červené knihy ohrožených a vzácných druhů, posouzení vědeckovýzkumných projektů nebo o zákonodárství na ochranu přírody a krajiny. Vybavuji si, že když se v říjnu 1980 ustavila na PřF UK základní organizace Českého svazu ochrany přírody, společná pro pedagogy i posluchače, byl Jan jedním z hybatelů procesu. Později řídil ZO ČSOP v místě bydliště, v Kamenici u Prahy, kde se soustředil zejména na ochranu pozoruhodných alejí.
Profesor Buchar byl velice laskavý a hodný člověk, což pro dnešní dobu není zrovna nejvhodnější genetická výbava. Jeho odchodem tak ztrácí nejen česká věda, vysokoškolské vzdělávání a ochrana přírody, ale i všichni, kdo jej znali.