Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 1/2019 — 22. 2. 2019 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Tři vzpomínky na kladenského ochranáře Jiřího Studničku

Lukáš Krinke
Dne 15. února 2019 to bude rok, co nás navždy opustil dlouholetý ochránce kladenské přírody pan Jiří Studnička. Měl jsem možnost Jirku poznat asi před 15 lety, když jsem nastoupil jako botanik do kladenského muzea. Přátelé z ochranářských kruhů mě s ním velice rychle seznámili a krátce nato už mě vodil po kladenské přírodě a ukazoval nejednu zajímavost z říše rostlin. Neváhal a dovedl mě dokonce ke svému oblíbenému obrovskému trsu střevíčníků v jednom z údolí nedaleko Kladna, jehož existenci jinak před okolním světem úzkostlivě tajil. Při dalších setkáních mi nabídl tykání a také jsem dostal jeho vlastní originální sadu map Registrace zeleně Kladenska, o níž bude ještě řeč dále. Dodnes nepřestávám žasnout, jak kvalitní a unikátní práci tehdy v 70. letech se svými kolegy odvedl. Kladenskou přírodu měl opravdu velice rád a celý život se neúnavně bil za její ochranu. K jeho nesplněným snům z dřívějších let aktivního ochranáře patřilo vyhlášení rezervace v Krnčí a ve Volešce bezprostředně za okrajem Kladna. Jsem moc rád, že jsem mu v roce 2016 ještě mohl tlumočit zprávu o vyhlášení přírodní památky v tomto území.

Jiří Studnička (na fotografii vpravo) se spolužákem z grafiky Viktorem Lomozem
v roce 1949. Foto z archivu Jiřího Studničky

Jiří Studnička se narodil 2. února 1930 jako druhé dítě Anežce a Antonínu Studničkovým. Od jeho starší sestry Dagmar ho dělil věkový rozdíl devíti let. Již v mládí se zajímal o botaniku, nerozlučnou dvojici tvořil s kamarádem Slávou Strakou, který se zaměřoval pro změnu na ptactvo. Svoji budoucí pracovní dráhu zahájil studiem ZOŠ grafické v Praze (dnes SPŠ grafická v Hellichově ulici). Zde se vyučil fotografem a roku 1951 se stal jedním z prvních poválečných absolventů školy, kterou tehdy řídil ing. Alois Tomasy. K jeho tehdejším spolužákům patřil například známý fotograf Clifford Seidling. Nově získané dovednosti Jiří Studnička krátce využil u Josefa Pelikána, který na pěší zóně v Kladně provozoval obchod s  fotografickými potřebami. Záhy ovšem přešel do fotografického oddělení hutí Poldi, kde se věnoval dokumentaci provozů a fotografování zaměstnanců. Po založení rodiny změnil z finančních důvodů pracovní místo a šel jezdit buldozerem na haldu. Protože nikdy nevstoupil do strany a stupňovaly se jeho problémy s komunistickým vedoucím, musel po pěti letech opustit i tuto práci, a tak se dostal do dílen SONP. Dodělal si večerní školu, vyučil se zámečníkem, v roce 1964 složil kvalifikační zkoušky a dalších 30 let až do odchodu do důchodu strávil na této pozici.

Pocházel z rodiny hostinského. Někdejší hostinec havířů z blízkého dolu Bresson dodnes nese název „U Studničků“, přestože rodině nikdy nepatřil. O jeho počátcích se toho moc neví. Prvním známým hostinským byl Josef Studnička, dědeček Jiřího, který zde působil v letech 1898 až 1922 do věku 71 roků. Na jeho činnost navázal po návratu z 1. světové války Jiřího otec Antonín. Šlo jistě o významnou osobnost. Coby voják rakousko-uherské armády padl do zajetí v Rusku, stal se legionářem a z Vladivostoku se vrátil lodí přes Ameriku až roku 1920. K práci hostinského se dostal jako slepý k houslím. Ač sám nepil alkohol, jako poslední svobodný a bezdětný z 12 dětí musel po otci převzít živnost. Tu provozoval až do roku 1950, kdy hostinec převzal Sdružený komunální podnik v Kladně. Mladý Jiří ale stejně neměl chuť v hostinské činnosti svého otce pokračovat.

Dle vzpomínek pamětníků byl v osobním životě hodným, čestným a pracovitým člověkem. V roce 1954 se oženil s Růženou Kuldáskovou, se kterou měli krásné manželství a dva syny. K jeho zálibám odjakživa patřily rostliny. Na zahrádce svého rodinného domu vybudoval nepřehlédnutelnou skalku, o níž se celý život staral. Jeho manželka dodnes vzpomíná, jak zničili tři kárky, když na nich do základů skalky vozili kameny až od Velké Dobré, kde byly tehdy sneseny na okraj pole při hluboké orbě. Dalším jeho koníčkem bylo létání. V letech 1947 až 1956 byl členem Aeroklubu na Velké Dobré. Postupně získal pilotní zkoušky jak na větroně, tak motorová letadla. Nejvyšší metou, které dosáhl, byl výkonnostní odznak Stříbrné C za plachtění na dlouhou vzdálenost. Zkušenosti s létáním se mu hodily na vojně, kde dosáhl důstojnické hodnosti a funkce leteckého meteorologa. Na konci 60. let se angažoval ve skautském hnutí. V Kladně-Rozdělově působil jako střediskový instruktor a člen 75. oddílu Junáka. Od roku 1981 byl členem Československé vědeckotechnické společnosti. K jeho koníčkům patřila také cyklistika. Měli partu devíti kamarádů, kteří se společně vydávali pěšky, ale často i na kolech za poznáním přírody bližšího i vzdálenějšího kladenského okolí.

Průkaz konzervátora státní ochrany přírody. Reprofoto z archivu Jiřího Studničky

Nejvíce se ovšem uplatňoval na poli ochrany přírody. Nejpozději v roce 1966 se zapojil do práce v Aktivu státní ochrany přírody při okresní školské a kulturní komisi ONV v Kladně, který vznikl v roce 1960 ze zájmového kroužku ochrany přírody při závodním klubu Spojených oceláren n. p. Sdružoval několik desítek amatérských milovníků přírody často dělnického původu, kteří ale ve své době představovali jeden z nejvýznamnějších orgánů bdících nad ochranou přírody Kladenska. K čelným představitelům Aktivu, též ideově a stranicky, patřil zejména jeho předseda Jaroslav Lorenc. Jiří Studnička se ovšem po jeho boku velice brzy vyprofiloval jako další z tahounů a hybatelů tohoto uskupení. Částečně v pracovní době, ale podstatnou měrou i ve svém volném čase se účastnil stovek jednání se státními orgány, kde neúnavně vystupoval na ochranu kladenské přírody. Nejpozději od roku 1968 byl veden jako zpravodaj státní ochrany přírody, záhy nato již jako konzervátor. V 70. a 80. letech se podílel na vyhlášení řady chráněných území v okrese.

K nejvýznamnějším počinům Aktivu patřilo „zmapování a inventarizace ekologických prvků okresu Kladno“. Toto dílo, kterému se přezdívá „Registrace zeleně“ nebo též „Černá kniha“ je v celorepublikovém měřítku zřejmě nepřekonaným zdrojem dnes už historických informací o přírodních hodnotách určitého okresu. V letech 1978 až 1981 zmapovali konzervátoři přírody J. Studnička a J. Lorenc spolu s dalšími členy Aktivu (celkem 9 osob) podle předem dané metodiky celý kladenský okres. Registrovány byly lokality s chráněnou květenou a zvířenou i rozptýlená zeleň v krajině jako jednotlivé stromy, remízky, stromořadí a keřové pásy, břehové porosty, terasy, meze, prameniště, mokřady, lomy a další přírodní prvky. Vše bylo očíslováno a zakresleno do map 1 : 10 000. Mapy byly doprovázeny textovou přílohou s legendou k jednotlivým prvkům.

Celkem byla zmapována plocha 692 km², zpracováno 54 mapových listů a registrováno 5012 přírodních prvků. Jiří Studnička se na veškeré této činnosti podílel významnou měrou, jednak jako spoluautor metodiky, ale zejména prací odvedenou v terénu. Zpracoval 36 mapových listů, zejména ve vzdálenějších částech okresu. To obnášelo cca 9 000  km ujetých autem, zhruba 3600 nachozených kilometrů a přibližně 1400 hodin času. V této souvislosti na Jiřího Studničku vzpomíná i dlouholetá ředitelka Vlastivědného muzea ve Slaném Božena Franková. Ta se s ním a s kolegyní Ivanou Hušákovou účastnila asi čtyř pochůzek do území mezi obcemi Zlonice a Velvary. Společně tehdy prolézali přes pole a koryta potoků k jednotlivým stromům. Bylo toho strašně moc. A také se jim společně podařilo prosadit územní ochranu Slánské hory. Zmiňuje, že měla Jiřího Studničku opravdu moc ráda a velice si ho vážila.

Václav Somol
Pana Jiřího Studničku jsem poznal v době svého působení v SONP Kladno, tedy v polovině osmdesátých let. Pan Studnička byl jedním z početné skupiny kladenských konzervátorů státní ochrany přírody (tuším, že jich bylo sedm) a byl jejím hnacím motorem. Především při zpracovávání „Inventarizace a zmapování ekologických prvků okresu Kladno“. To je unikátní dílo čítající na pět tisíc objektů přírody tehdejšího kladenského okresu, každý s popisem a zákresem v mapě. K botanickým lokalitám soupis chráněných, ohrožených a regionálně významných druhů. Fantazie. Myslím, že kladenský magistrát z tohoto díla těží dodnes.

Z Kladna jsem pak odešel, ale s panem Studničkou jsme se občas potkávali na exkurzích, občas jsme podnikli společnou výpravu za kytkami. K nezapomenutelným patří výprava za kruštíkem polabským do Kamenného Mostu v roce 1990 nebo za kladenskými střevíčníky v roce 2001.

Později se více věnoval turistice, se skupinou kamarádů, přezdívalo se jim „rychlá rota“. A ta rota byla doopravdu rychlá. V roce 2008 jsem prořezával vrbu u hospody na náměstí v Kožlanech. Pokud jste v plošině dvacet metrů vysoko, máte celkem přehled, co se dole děje. Vidím, od nádraží se kvapem blíží skupina postav, neomylně rovnou k hospodě. Ani krok nazmar. Jedna postava s mírným náskokem, to byl pan Studnička. Když probíhal pode mnou, pozdravil jsem ho jménem. Byl poněkud zmaten, odkud ten pozdrav přilétl, až na druhý pokus zjistil, že shora. No, déle se nezdržel. V hospodě mohli stihnout nejvýš dvě rychlá piva a pak honem zpátky na nádraží. Že jim to za tu štrapáci stálo.

Pan Studnička byl také nepřehlédnutelným účastníkem prvních tří ročníků semináře „Z kladenských lesů, vod a strání“ pořádaných v kladenském muzeu. Toho čtvrtého se už bohužel nedožil.

Jaroslav Obermajer ― Spolupráce s kladenskými ochranáři ― současné ohlédnutí do minulosti
Letos v únoru se bude konat již páté pokračování kladenských seminářů k ochraně přírody, které pořádají Odbor životního prostředí Magistrátu města Kladna a Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně společně s NSEV Kladno-Čabárna a AOPK ČR ― regionálním pracovištěm Střední Čechy. Tyto semináře se staly oblíbenou příležitostí k setkání ochránců přírody, přírodovědců a zájemců o dění v přírodě Kladenska a Slánska. Příspěvky, které zde zaznívají, mají vždy dobrou odbornou úroveň a často vedou i k inspirativním diskusím. Dá se říci, že tak bylo navázáno na starou tradici, kdy existovala velmi úzká spolupráce mezi Středočeským střediskem památkové péče a ochrany přírody jako jedním z předchůdců dnešní agentury a kladenským Aktivem státní ochrany přírody. Vůdčí postavou tohoto aktivu byl Jaroslav Lorenc, ornitolog a tehdejší konzervátor státní ochrany přírody. Právě dobrovolní pracovníci ochrany přírody v 70. a 80. letech minulého století pod odborným vedením pracovníků dnešního středočeského pracoviště AOPK ČR realizovali tehdejší ochranu přírody a krajiny. V kladenském okrese se jako téměř v jediném středočeském okrese podařilo provést podrobné mapování krajiny, dílo svou uceleností na svou dobu nevídané, které vznikalo přímo v terénu. Dnes si již neumíme představit například to, že mapy 1 : 10 000 byly přísně střeženým artiklem, jejich sehnání i za podpory tehdejšího okresního národního výboru nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se to podařilo a ochranáři vyrazili do terénu, nejprve si odladili vlastní metodiku a pak už začali zakreslovat všechny přírodní prvky v krajině a přiřazovat k nim informace o tom, jaký mají v krajině význam a jakou mají hodnotu podle stavu. Samozřejmě mezi prvními byly zmapovány ty nejcennější lokality, například asi 100 lokalit s významnými nalezišti chráněných druhů poskytl Antonín Roubal, který v Kladně žil a jinak pracoval jako vedoucí herbářů na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. K nejpreciznějším mapovatelům a znalcům flóry patřil další z konzervátorů, v loňském roce zesnulý Jiří Studnička. Bez něj by stěží bylo dílo dokončeno v takové kvalitě, že ještě dnes slouží pro práci místních orgánů ochrany přírody. Ale mapování nebylo jediným výsledkem tehdejší činnosti dobrovolné státní ochrany přírody. Velmi cennou byla tehdejší snaha o soustavný přístup k ochraně přírody a prosazování jejich principů i do ostatních odvětví. Takovým výsledkem bylo jistě vytvoření okresního Ekoprogramu okresním národním výborem a proniknutí tak i do tehdejšího odvětví vodního a lesního hospodářství a zemědělství. I když realizace v praxi nebyla příliš valná, tak vhodnou argumentací a právě díky cílům Ekoprogramu se podařilo například zabránit zničení rákosin a mokřin u Bakovského potoka, a dokonce znovuvysazení již vybagrovaných vrb. Později zde bylo vyhlášeno chráněné území Hobšovický rybník. Na tuto situaci jsem si vzpomněl, když Povodí Vltavy provádělo revitalizaci Lodenického potoka u Nenačovic a na několika místech byly použity k osazení také stromy, které zde před provedením revitalizace rostly a musely být odstraněny při úpravách dříve nevhodně prohloubeného koryta. Velmi cenná byla i tehdejší pravidelná pozorování přírody – právě Jaroslav Lorenc si vedl každodenní zápisky, kde uváděl, jaké je počasí, co kdy začíná kvést, kdy přilétají na jaře jednotlivé druhy ptáků a podobně. Jeho systematické záznamy z pozorování ptactva v přírodní rezervaci Záplavy nám při dnešním porovnání ukazují, jak klesá množství druhů i jedinců, kteří v této rezervaci žijí nebo zastavují na tazích.

Loňským odchodem Jiřího Studničky se tak uzavřela celá jedna epocha kladenské ochrany přírody. Tímto malým článkem bych chtěl poděkovat této generaci za její práci, na které je řada našeho dnešního počínání postavena. Pro mne osobně to pak v době mých školních let byli právě oni, kdo ve mně tehdy podnítili můj celoživotní zájem o ochranu přírody.