Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2016 — 30. 5. 2016 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Profesor Václav Švambera a životní prostředí

Autor: Eva Novotná

„Přiznávám se ovšem, že jako milovník drsné, nezkažené přírody, pokud se jedná o celkový ráz krajiny, nerad vidím ten restaurační život na březích šumavských jezer…bylo by záhodno, aby turisté nepokládali provozování zbytečného hluku za podstatnou součást turistických výkonů… Ten křik a hulákání v tichých lesích zdejších jest protivný a jeví málo osobního vkusu i smyslu pro přírodu…Jest to nádherný přírodní park, který by měl zůstat zachován v původním stavu.“
(Švambera, 1916)

V letošním roce si připomínáme 150. výročí narození velkého otce-zakladatele geografie. Profesor PhDr. Václav Švambera se narodil 10. ledna 1866 v obci Peruc na Lounsku. Absolvoval Akademické gymnázium v Praze a poté studoval od roku 1885 obor geografie, historie a geologie na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity. Byl žákem profesora Jana Kř. Palackého. Roku 1896 promoval na základě dizertační práce o Libyjské poušti. V roce 1902 habilitoval jako soukromý docent geografie díky jedné ze svých nejvýznamnějších prací o Kongu. Jmenování mimořádným profesorem dosáhl roku 1908 a byl pověřen vedením Geografického ústavu. Řádnou profesuru získal až za války v roce 1916. (ŠALAMON, 1936)

Švamberova fotografie Prášilského jezera, kde změřil 258 hloubek.
(Zdroj: ŠVAMBERA, Václav. Šumavská jezera III. Prášilské jezero.
Rozpravy Čes. akademie nauk. 1914.)

Václav Švambera se zásadním způsobem zasloužil o výstavbu budovy pro přírodovědecké obory v Praze na Albertově. V roce 1911 bylo rozhodnuto o stavbě nové fakultní budovy. Již roku 1914 se přestěhoval Geografický ústav ze sklepních prostor na Karlově náměstí do nových a vzdušných prostor na Albertově. Počátkem studijního roku 1914/15 se již chystal Geografický ústav na nový život, ale jeho plány zhatila 1. světová válka.

Ústavní život ale neutlumila a státní samostatnost v roce 1918 zastihla geografii připravenou. Geografové významně přispěli k jednáním na mírové konferenci ve Versailles. Profesor Švambera rovněž ochotně poskytl útočiště na Albertově nově vzniklému Vojenskému zeměpisnému ústavu. (HÄUFLER, 1967) Vláda také rozhodla o dostavbě budovy Přírodovědeckých ústavů na Albertově. Švambera byl opět připraven a i tento úkol vyřešil pečlivě a svědomitě.

Přírodovědecká fakulta vznikla roku 1920 vyčleněním přírodovědeckých a matematických oborů z filozofické fakulty. Obor geografie rozvíjel Švambera jak v rámci univerzity, tak propagací v zahraničí. Za jeho působení se jedna řádná a jedna mimořádná profesura a dvě docentury rozrostly na pět profesur a sedm docentur.

Ministerstvo kultury na návrh profesora Švambery ustanovilo Státní sbírku mapovou Republiky československé (do roku 1953). Geografický ústav UK koncem dvacátých let 20. století mohl být srovnáván jen s nejlepšími institucemi velkých evropských národů.

V akademickém roce 1923–24 zastával Švambera úřad děkana, v následujícím roce pak pozici proděkana této fakulty. Na odpočinek odešel v sedmdesáti letech v roce 1936. O tři roky později, 27. září, v Praze profesor V. Švambera zemřel. Nedožil se tedy naštěstí již zabrání Geografického ústavu německými okupanty. Jeho mimořádnou vazbu k Mapové sbírce a Přírodovědecké fakultě plně vystihuje přání vyjádřené v poslední vůli, aby byl společně s manželkou pohřben v sále Mapové sbírky.

Václav Švambera disponoval širokými zeměpisnými znalostmi. Nejvíce proslul svými díly z oblasti hydrologie. Rozsáhlá habilitační práce Kongo z let 1901–1905 byla svého času největší monografií věnující se řekám na jižní polokouli. K jeho stěžejním dílům patří také první systematické výzkumné práce o šumavských jezerech, na nichž provedl množství hloubkových měření, která byla překonána až koncem 20. století. Věnoval pozornost i teplotě a barvě vody, její průhlednosti, sledoval dosavadní biologické a chemické výzkumy na jezerech, popisoval i jejich hospodářské využití. (ŠVAMBERA, KUCHAŘ, 1939)

Ačkoliv ochrana přírody nebyla počátkem 20. století chápána jako samostatný problém či obor, věnoval jí profesor Švambera, chtělo by se říci vizionářsky, pozornost. Ve svých vědecko-populárních článcích pro české turisty a skauty varoval například před zakládáním ohňů v lese, před projížděním povozy přes lesy nebo apeloval na omezení hlučných turistů. Již roku 1914 zadal ochranářské téma jako státní závěrečnou práci na univerzitě. Byl také jedním z iniciátorů, kteří prosadili zařazení témat k ochraně přírody na program 5. sjezdu českých lékařů a přírodozpytců (PROCHÁZKA, 1914). V roce 1916 napsal, že přírodní park Šumava by měl zůstat zachován pro svou jedinečnost v původním stavu. (ŠVAMBERA, 1916)

K dalším oblíbeným profesorovým tématům patřil zeměpis polárních oblastí, Afriky a dalších koloniálních území.

Již v letech 1888-1898 spolupracoval na Ottově slovníku naučném. Byl autorem většiny geografických hesel do písmene K. V letech 1889-1890 pracoval jako redaktor Zeměpisného sborníku a časopisu Živa. Společně s Janem Palackým založili edici Travaux géographiques tchèques, v níž byly vydávány v cizích jazycích zásadní práce českých geografů. Pro tuzemské potřeby pak založil edici Zeměpisná knihovna. Sestavil i českou geografickou bibliografii pro léta 1905 až 1910. Na závěr je třeba zmínit světově průkopnické dílo edice starých map českého území Monumenta carthographica Bohemiae, vydávané v letech 1932-1937, souhrnně pak roku 1938. V součinnosti s Vojenským zeměpisným ústavem a profesorem Pantoflíčkem dokončil i práce na prvním reprezentačním atlasu Československa a byl autorem jedné z úvodních statí. (NOVOTNÁ, 2015)

Švambera se snažil o popularizaci zeměpisu četnými veřejnými přednáškami, zvláště o Africe a polárních výzkumech. Promlouval i v rozhlase.

Svou vědeckou i organizační činností se snažil pozvednout českou geografii na světovou úroveň. První kontakty se zahraničními kolegy navázal již v roce 1897, kdy podnikl několikaměsíční studijní cestu po severní a západní Evropě. Studoval především v Berlíně, u profesora F. von Richthofena, a Lipsku u profesora F. Ratzela. Účastnil se mezinárodních geografických kongresů, pracoval v zahraničních zeměpisných ústavech. Cestoval na Špicberky a v závěru života i do subtropické Afriky. (NIKOLAU, 1936)
Podílel se zásadně na organizaci prvního sjezdu slovanských geografů a etnografů v roce 1924 v Praze. Tradice těchto sjezdů trvala po celé období před druhou světovou válkou.

Václav Švambera byl členem předsednictva řady mezinárodních kongresů, např. v Berlíně, Ženevě, Paříži a Varšavě. Jeho mimořádné zásluhy v oblasti geografie dokládají i četná domácí i zahraniční vyznamenání, jmenovitě Královský jugoslávský řád sv. Sávy II. stupně, Řád čestné legie, Řád akademických palem, Cvijičova medaile a Řád Za civilní zásluhy 1. třídy Bulharského knížectví. Podobnou vypovídající hodnotu mají také členství ve významných zahraničních i v domácích geografických institucích.

Hlavní význam působení profesora Švambery tkví v iniciování a vytvoření Geografického ústavu v Praze. U příležitosti Švamberova odchodu na odpočinek v roce 1936 se prezident republiky, dr. Edvard Beneš, v děkovném dopise zmiňoval o „zvláštních zásluhách o vybudování Geografického ústavu Karlovy univerzity“, stejně jako o „dlouholeté vynikající akademické práci“. (HŮRSKÝ, 1989)

Geografický ústav univerzity Karlovy se stal velkým životním dílem profesora Švambery. Stál u jeho kolébky a zásadně participoval na celém jeho vývoji. Čtyřicet čtyři let existence ústavu usiloval s nasazením četných i osobních obětí o blahodárný rozvoj geografie na UK.

Profesor Švambera se vyznačoval bezmezným nadšením, láskou a obětavostí ke zvolenému oboru a právě ve vytvoření Geografického ústavu viděl splnění svého životního cíle. Budova fakulty na Albertově, Geografická sekce, Mapová sbírka a Knihovna geografie, které založil a vybudoval, jsou toho živým důkazem.