Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2017 1. 5. 2017 Kulér-Medailonky Tištěná verze článku v pdf

Ohlédnutí za Zdeňkem Ciprou, velkým lesníkem

Autor: František Pelc, Svatava Havelková, Petr Moucha

Ohlédnutí za Zdeňkem Ciprou, velkým lesníkem

Zdeněk Cipra se narodil v roce 1927 v Bělečku v Poorličí. Jeho dědeček byl lesní správce, který patřil k iniciátorům založení jednoho z našich nejstarších chráněných území Buky u Vysokého Chvojna (1884). To ovlivnilo celý jeho profesní život. Po vystudování střední lesnické školy (Písek, Hnanice) a lesnické fakulty (Praha) se prakticky celý život věnoval pěstování a ochraně lesa v Jizerských horách, v různých pozicích u státních lesů a státní ochrany přírody. V roce 1997 obdržel za celoživotní prosazování přírodě blízkých forem lesního hospodaření Cenu ministra životního prostředí.

Ohlédnutí Františka Pelce
Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1983, když jsem zahajoval přípravné práce na diplomce s tematikou studia ptačích společenstev v imisně poškozených smrkových porostech Jizerských hor. Bylo to v období, kdy gradovala imisně-kůrovcová kalamita. Jako studentovi přírodovědecké fakulty mi podal zasvěcený popis ekologického kolapsu jizerskohorských lesů a doporučení na výběr různě poškozených porostů. Byl velmi rád, že jsem si vybral toto téma, neboť jej velmi trápilo, že lesní hospodaření není vůbec připraveno na probíhající ekologickou katastrofu. Bylo mi jasné, že se nejedná o obyčejného pěstitele dříví. Jeho představy, jak využít odumírajících porostů pro obnovu a zamezit tak enormnímu plošnému rozsahu zhroucení lesa, však tehdejší socialistické lesnictví nepřijalo. Na rizika poškození lesů imisemi v Jizerských horách upozorňoval již  koncem šedesátých let, a vypracoval dokonce postgraduální práci s názvem „Které náležitosti má lesní hospodář uplatňovat v počátcích působení průmyslových imisí na lesy v Jizerských horách“. A snažil se ji prosazovat v praxi. Nebyl vyslyšen. Velmi trefně říkal, že se lesnictví namísto záchrany lesa soustředilo na záchranu ohrožené dřevní hmoty pro socialistické národní hospodářství. Na zlomu osmdesátých a devadesátých let byly výsledky takového přístupu tristní. Přes sto čtverečních kilometrů náhorní plošiny bylo zbaveno lesních převážně smrkových porostů a byla ohrožena samotná integrita lesa jako takového. Lesy byly obnovovány s využitím nepůvodních dřevin, zejména smrku pichlavého, objevovaly se záměry na tzv. bagrovou přípravu půdy a velkoplošné vápnění. Ing. Cipra měl k těmto schematickým postupům výhrady, ale neuspěl. Ze státních lesů byl odejit a v tehdy bezmocné ochraně přírody nemohl v pozici řadového referenta nic zásadního ovlivnit.

Zdenōk Cipra foto Archiv AOPK ¨R
Zdeněk Cipra. Foto archiv AOPK ČR

Přišla sametová revoluce. Stal jsem se vedoucím Správy CHKO Jizerské hory. Ing. Cipra, jak říkal, se vrátil z vyhnanství v Krkonoších a nastoupil na regionální pracoviště ministerstva životního prostředí. Vím, že ze začátku nebyl nadšený z toho, že „ jeho“ Správu CHKO vede krajinný ekolog, a ne lesník. Jenomže se během pár let něco stalo. Ing. Cipra zjistil, že obnovu imisemi a lesním hospodařením poškozených lesů CHKO beru smrtelně vážně a z gruntu – od využití vědeckých poznatků, propojování přírodovědně-lesnických přístupů až po systematickou záchranu a reprodukci původního genofondu lesních dřevin. Já jsem brzy zjistil, že jeho znalosti v pěstování lesa jsou neobyčejně hluboké a plné praktických zkušeností. Jeho pohled na pěstování lesa a konkrétní postupy při obnově porostů byl nebývale promyšlený. Ne každý s ním vždy souhlasil, někdy byl i hádavý, ale respekt k němu měli všichni. Když jsem připravoval plán péče o nově vyhlášenou přírodní rezervaci Bučiny u Rakous (1995), nerozpakoval jsem se a k oponentuře navrhovaných opatření v lese přizval právě ing. Cipru. Lesní rezervaci jsme spolu prošli a až na pár drobností jsem s plánem péče u jinak kritického lesníka obstál. Dokonce jsme spolu k tomu napsali shrnující článek do tohoto časopisu. Ing. Cipra ale miloval jiné bučiny. A to velký komplex bukových lesů na severních svazích Jizerských hor, který se po mnoha letech jednání nakonec podařilo vyhlásit za rozsáhlou národní přírodní rezervaci. Začínal totiž jako správce v Oldřichovském polesí.

Ing. Cipra vždy zdůrazňoval, že les je potřeba pěstovat s ohledem na přírodní podmínky. Snažil se zachytit nové vědecké poznatky a využít je v lesnické a ochranářské praxi. Měl unikátní vlastnost propojovat lesnictví s  ochranou přírody. Ve své argumentaci byl přesvědčivý a neústupný, a proto se nevzácně dostával do konfliktů.

Ohlédnutí Petra Mouchy
Uběhlo skoro 40 roků od prvního setkání se Zdeňkem Ciprou. Bylo to nejspíš na nějaké odborné lesnické akci pořádané tehdy vědecko-technickou společností. Bystrý lesník, který měl vyhraněný názor na dění v lesnictví a nebál se ho nahlas sdělit. Ne každý s ním hned souhlasil. Nejčastěji byl proti srsti tehdejším vedoucím funkcionářům. Miloval Jizerské hory, kde působil jako výkonný lesník, a těžce nesl rozpad smrkových porostů v důsledku imisí. Snažil se odbornými radami přispět k řešení tohoto kalamitního stavu. Byla pro něj obtížná i porevoluční transformace lesního hospodářství. Nerozuměl avantgardním názorům, že nejsou potřeba lesní hospodářské plány a že úplně zbytečná je lesnická typologie. Snažil se své lesnické zkušenost uplatňovat i v ochraně přírody. Někdy ani zde hned neuspěl, ale nedal se a trpělivě své názory obhajoval. S přibývajícími roky se jeho postava nachylovala a vzal si na pomoc sukovici, bez které nedal ani ránu. Tvrdí se, že každý rok života po osmdesátce je darem od Boha, Zdeněk Cipra byl obdarován bohatě.

Ohlédnutí Svatavy Havelkové
S Ing. Zdeńkem Ciprou jsem se prvně setkala na jaře roku 1990, když jsem nastoupila na územní odbor Ministerstva životního prostředí v Liberci. Ing. Cipra – ačkoli byl v té době již v důchodovém věku – pomáhal ustanovit nové pracoviště. V následujících deseti letech jsem ho denně vídala, jak soustředěně studuje různé dokumenty, většinou v době, kdy my ostatní jsme již odcházeli po práci domů. Zajímavé části textů si podtrhával obyčejnou tužkou a na okraji si psal poznámky. Byl velmi pracovitý a vytrvalý. Obdivovala jsem ho, jak ve věku, kdy jiní již odpočívají, dokázal nasávat, vstřebávat a následně i prosazovat do praxe nové poznatky, nové myšlenky, novou legislativu. Měl široký přehled a bohaté praktické zkušenosti. Já jako právník s podnikovou praxí jsem zpočátku o ochraně přírody a krajiny ani o lesnictví nevěděla téměř nic. A protože to bylo v době „předinternetové“, kdy nebylo možné poznatky „vygooglit“, tak jsem se ptala a ptala. A Ing. Cipra rád vysvětloval. Dokázal poutavě vyprávět o lese. Vysvětloval jeho funkce a jaké procesy v něm probíhají, ukazoval, kdy je les stabilní, a naopak co lesu škodí, seznamoval mě s typy stanovišť a lesními vegetačními stupni a vhodnou dřevinnou skladbou. A při pracovních cestách do terénu vše názorně ukazoval.

Na Ing. Cipru mám za roky spolupráce celou řadu vzpomínek, ale za mnohem důležitější než konkrétní vzpomínky považuji to, že díky němu jsem se naučila milovat les. A snad jsem se i naučila na les dívat širším pohledem a v řadě souvislostí. Za to mu děkuji.

V únoru 2017 natrvalo opustil ochranářsko-lesnickou komunitu v požehnaném věku devadesáti let Ing. Zdeněk Cipra. Zejména v době, kdy se nedaří dostatečně propojovat zájmy ochrany přírody a lesnictví, je člověk jeho formátu nedostatkový fenomén. Odešel lesník s velkým L. Čest jeho památce.