Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2015 — 4. 6. 2015 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Jan Čeřovský, osobnost mnoha profesí, jubiluje

Autor: Jan Plesník

Horké léto roku 1992 už téměř vstoupilo do podzimních střevíčků. V září bylo nad všechny pochyby zřejmé, že se do čtyř měsíců cesty obou národů, více než 70 let žijících ve společném státě, rozejdou. Ostatně, právě vzrušená politická situace zabránila československému prezidentu Václavu Havlovi zúčastnit se dlouho očekávané Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED). Přelomová událost, svolaná v červnu 1992 do brazilského Rio de Janeira, vešla do povědomí široké veřejnosti jako Summit o Zemi. Hlavám států, kterých se sešlo na jediném místě do té doby nejvíce v historii, byla mimo jiné předložena k podpisu Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), na níž ještě nestačila uschnout tiskařská čerň.

Právě v září 1992 se na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, tedy mezi Prahou a Bratislavou, konala první a současně poslední československá odborná konference o biologické rozmanitosti. Text CBD přeložil Jan Čeřovský a v hanáckých Aténách jej představil účastníkům jednání se zasvěceným komentářem.

I když jsem byl ve státní ochraně přírody, jak říkali služebně starší hoši z mé čety, „tři dny i s cestou“, přihlásil jsem se do diskuse s rýpavou připomínkou. Upozornil jsem, že z pohledu teorie systémů, respektive informační teorie není rozmanitost jakékoli soustavy, biologickou nevyjímaje, souhrnem jejích prvků včetně vzájemných vazeb mezi nimi, ale veličinou, vyjádřenou jedním číslem a vycházející z entropie, tedy míry neurčitosti systému. Doporučil jsem proto definici biodiverzity tak, jak ji uvádí úmluva, odmítnout. Tento názor postupně hlasitě podpořilo více účastníků, zejména z akademické sféry. Václav Petříček, který zasedání řídil, vyřešil situaci vskutku šalamounsky: nechal o mém návrhu hlasovat. Československo se tak stalo jediným státem, který veřejně odmítl pojetí biodiverzity, vymezené CBD. Proč se o této příhodě zmiňuji? Několik týdnů po olomoucké konferenci mne Jan Čeřovský pozval do své pracovny. Upozornil mne, že IUCN, který si tehdy říkal Světový svaz ochrany přírody, vypsal konkurz na vedoucího Českého koordinačního střediska. Byl jsem zaskočen podruhé, což bylo více než pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, co jsem jednomu ze zakladatelů moderně pojaté ochrany přírody v Československu a v České republice provedl v Olomouci.

Zhodnocení Janova více než šedesátiletého působení v oboru by si bez přehánění vyžádalo přinejmenším celé číslo našeho časopisu, a to i s kulérovou přílohou. Připomenu ale jeho celoživotní snahu přibližovat československým a českým ochranářům svět – pomyslná vrátka do mezinárodní ochrany přírody otevřel desítkám z nich. Janovo počínání tak ostře kontrastuje s chováním jiných, kteří si své zapojení do zahraniční spolupráce v péči o přírodní a krajinné dědictví, k němuž se mnohdy nedostali ani tak pro odborné či jazykové znalosti a schopnosti (nezřídka virtuálního charakteru) jako spíše prostřednictvím svých pozic, které střežili a střeží jako oko v hlavě. Další Čeřovského nedoceněnou zásluhou zůstává vytrvalé úsilí utvářet ochranu přírody a krajiny jako navýsost společenskou činnost, vycházející z robustních vědeckých základů. Státní i dobrovolná ochrana přírody potřebuje pracovníky, kteří se jako ryba ve vodě pohybují v prostoru, kterému se v poslední době módně říká rozhraní mezi vědou a strategiemi, koncepcemi, programy, přístupy a každodenní činností (science-policy interface). Byl to právě Jan, který do našeho oboru, na nějž se někteří akademici stále dívají skrz prsty, zaváděl nejnovější poznatky nejen ochranářské biologie, ale i dalších vědních disciplín. Většinu z uvedených a na svou dobu novátorských přístupů a metod dnes používáme s naprostou samozřejmostí. Právě fenomenální odborné znalosti, umocněné mimořádným nadáním pro cizí jazyky, noblesním chováním, společenským šarmem a nesporným vyjednávacím talentem, předurčily Jana Čeřovského k tomu, že v krátké době profesně vyzrál a stal se výraznou osobností i v činnosti, která se dnes vyučuje na amerických, západoevropských a japonských univerzitách a pro niž se vžilo označení environmentální diplomacie.

Bezesporu největší pomyslný zářez Jan vyryl do rozvoje dlouho podceňované disciplíny – výchovy široké veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva k citlivému vztahu k přírodě a obecněji i životnímu prostředí. Zmiňované aktivitě se věnoval dávno předtím, než se stal v sekretariátu IUCN prvním profesionálem zaměřeným na tuto problematiku. Kdyby nic jiného, tak Jan Čeřovský přivedl k zájmu o přírodu bez nadsázky tisíce dětí jako první šéfredaktor časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, který z pultů novinových stánků mizel rychlostí náhlé oblevy. Kolega Petříček v této souvislosti s oblibou vzpomíná, jak za aktivní zapojení do jedné z „ábíčkem“ pořádaných čtenářských soutěží kromě diplomu s podpisem šéfredaktora obdržel i kuličkové pero, v té době v Československu naprostou novinku. Ona propisovací tužka se stala cenným exponátem Václavovy kultovní sbírky všeho možného. A to záměrně nehovořím o nespočtu původních publikací i překladů, článků, rozhlasových a televizních pořadů, internetových sdělení a přednášek pro širokou i odbornou veřejnost, vždy nejen na vysoké odborné úrovni, ale navíc naprosto srozumitelných. Není divu, že mimořádně pracovitý Jan Čeřovský je oprávněně pokládán za jednoho z otců environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty jak v Československu, tak také v globálním měřítku. Nemohu v této souvislosti opomenout, že více než desetiletí úspěšně řídil časopis, který právě čtete: nejenže při tom uplatnil vytříbený styl psaní a formulační zručnost, ale na rozdíl od redaktorů čehokoliv si byl vědom toho, že čeleď nemusí být totéž co čeládka.

Jan Čeřovský oslavil 2. února 2015 úctyhodné 85. narozeniny, a to v plné duševní svěžesti. Nejlepší důkaz tohoto tvrzení poskytl nedávno sám jubilant. Paměti nazvané Jak jsme zachraňovali svět, aneb Půlstoletí ve službách mezinárodní ochrany přírody přibližují nejen milníky československé, resp. české a mezinárodní ochrany přírody, ale přinášejí často překvapivé, místy sžíravé pohledy klíčovou dírkou do zákulisí, kam se běžně nepouští.

Milý Jene, obrovské díky za nepřetržitou práci pro přírodu a do dalších dní zdraví pevné jako pavoučí nit, přehršli osobní pohody a splnění zbývajících snů!