Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2017 1. 5. 2017 Kulér-Medailonky Tištěná verze článku v pdf

In memoriam Dietrich Graf

Autor: Karel Stein

In memoriam Dietrich Graf

Tři dny před svými 81. narozeninami zesnul saský lesník a průkopník ochrany přírody Dietrich Graf (* 19. 1. 1936 Pirna † 16. 1. 2017 Pirna). V českém prostředí byl znám jen úzkému okruhu ochránců přírody, ač jeho ochranářské a vlastivědné působení přesahovalo zemské hranice. Je proto užitečné přiblížit jeho osobnost také čtenářům našeho časopisu.

Po maturitě vystudoval Dietrich Graf v Tharandtu proslulou lesnickou akademii. Poté se stal revírníkem a nadlesním v Hohnsteinu a posléze vedoucím lesního úřadu v Lohmenu. Zde se mu dařilo takřka po čtyři desetiletí krok za krokem uskutečňovat svoji představu o lesním hospodaření blízkém přírodě nehledě na různé jiné dobové trendy pěstování lesa. V letech 1961 až 1992 byl pověřen výkonem ochrany přírody za kraj Sebnitz a spolu s podobně zaměřenými přáteli se aktivně zasazoval o péči o přírodní dědictví Saského Švýcarska. Funkci, která byla tehdy bezplatná, vykonával ve svém volném čase a starost o krajinu a přírodu mu byla druhým povoláním. Byl typickým příkladem člověka, který uskutečňoval dobré věci přímočaře, na základě nepsaných zákonů lidské slušnosti a dovednosti. Je otázkou, zda by se dokázal uplatnit dnes ve spleti nejrůznějších byrokratických obstrukcí. O jeho lesnické a ochranářské práci nejlépe vypovídají lesní porosty, které mu byly tehdy svěřeny. Nadlesní Dietrich Graf prosazoval ochranářské zájmy také ve svých publikacích, na přednáškách, exkurzích a při jednáních. Bylo z velké části jeho zásluhou, že nebyl postaven 96 m vysoký hotel na vyhlídce Basteifelsen nad údolím Labe. Vyznával zásadu, že „ochrana krajiny, na rozdíl od ochrany přírody, nevylučuje její k přírodě ohleduplné využití, neboť krajina je společným výtvorem přírody i člověka“.

Patřil ke „staré škole“, nejen co se týkalo hlubokých znalostí přírody a krajiny, ale také přehledu nad širším regionem Saskočeského Švýcarska a Šluknovského výběžku. O jeho celistvém přístupu ke krajině svědčí mimo jiné i to, že jako jeden z prvních saských ochranářů hledal kontakt se svými českými protějšky. Navazování vztahů vycházelo v podstatě z jeho iniciativy. Když byl při první návštěvě Správy CHKO Labské pískovce přijat s nepochopením, zopakoval návštěvu spolu se členem rady okresu Sebnitz. Ani tato návštěva v roce 1977 se však nesetkala s valným ohlasem. Teprve když se ještě téhož dne odpoledne vypravili do Ústí nad Labem za Jaromírou Kuncovou, tehdejší náměstkyní Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, nalezli u ní plné pochopení. Pak roztály ledy také na Správě CHKO. Ačkoli byl vedoucí Správy ing. Řehák zdrženlivější povahy, vzniklo mezi ním a Dietrichem Grafem celoživotní přátelství. Grafovo úsilí o navázání kontaktů bylo skutečně obdivuhodné. Postupně se seznámil s okresním konzervátorem ochrany přírody Severinem Jungbauerem a přijel také v roce 1985 do Děčína na smuteční rozloučení s ním. Vřelé kontakty měl se zoologem Zdeňkem Bártou z Litvínova, lékařem Vladimírem Štillem z Chřibské, entomologem Rainerem Marschnerem z Vlčí Hory a také s autorem tohoto příspěvku. Jeho spolupráce se Správou CHKO pokračovala sporadicky až do jeho smrti. Podílel se například na tvorbě německých textů pro informační tabule CHKO; text na Růžovském vrchu z roku 1994 pochází z jeho pera. Když se necelé tři měsíce před svou smrtí Dietrich Graf zúčastnil setkání ochranářů na Belvedéru u Labské Stráně, vyznal se s dojemným stařeckým zaujetím, odkud pramení jeho vřelý vztah k Českému Švýcarsku: „Vyrůstal jsem v obci Lohmen, kde jsem z pokoje našeho bytu vídával na obzoru siluetu Vysokého Sněžníku s rozhlednou. Na jaře roku 1941 jsem pak byl se svými rodiči ve Hřensku. Při vstupu do soutěsek jsem poprvé v životě spatřil divokou kachnu, jak s mláďaty plavala na Kamenici. Stával tam také domek, kde se prodávaly suvenýry. Tam mě hned zaujala hračka kachničky a já tak dlouho žadonil, až mi ji rodiče koupili. Doprovázela mě pak po celý můj život a stojí dodnes po 75 letech na mé ledničce. Skoro by se chtělo dodat, že kachnička byla prvním impulzem, ze kterého vyrostla přeshraniční spolupráce v ochraně přírody v ČeskosaskémŠvýcarsku.