Fotografie z obálky

Přírodní rezervace Na Čihadle, nejznámější rašeliniště Jizerských hor. Nachází se ve výšce 950-980 m n. m.

Rašeliniště jsou velmi specifickým biotopem. Typické je pro ně hromadění organické hmoty v důsledku trvalého zamokření. Klíčový význam pro rozvoj rašelinišť v Jizerských horách mělo vhodné uspořádání terénu (náhorní plošina se sníženinami), geologické podloží (na živiny chudé horniny krystalinika) i hydrologické a klimatické podmínky (vysoké úhrny srážek, nízké teploty). Charakteristické je dobře vyvinuté mechové patro s dominantními rašeliníky. Vegetace rašelinišť připomíná spíše severskou tajgu či tundru. Nalezneme zde řadu glaciálních reliktů jak mezi rostlinnými, tak i živočišnými druhy. Významná část druhů rašelinišť patří mezi zvláště chráněné.

V minulosti bylo hlavní hrozbou pro jizerskohorská rašeliniště především plošné odvodňování a zalesňování. Negativně se rovněž projevilo velkoplošné odlesnění okolí rašelinišť při imisních kalamitách v 80. letech 20. století a následné letecké vápnění a hnojení lesů. V současné době jsou zdejší četná rašeliniště chráněna v systému maloplošných zvláště chráněných území. K nejznámějším patří Rašeliniště Jizery a Rašeliniště Jizerky.

Text Jitka Thelenová

Blatnice bahenní(Scheuchzeria palustris L.) – vytrvalá jednodomá bylina (geofyt) se šikmým oddenkem tvořícím až 50 cm dlouhé výběžky, pokryté pochvami odumřelých listů. Lodyha je přímá, nevětvená, 10–20 cm vysoká a olistěná. Listy jsou na bázi nahloučené, někdy až 40 cm dlouhé. Čepele listů jsou celistvé, jehlovité až čárkovité, žilnatina souběžná. Květenství tvoří hrozen o 3–10 květech. Květy vyrůstají na přímých stopkách, jsou pravidelné, podepřené listeny. Okvětí je složeno ze šesti protáhle vejčitých, žlutozelených lístků, dlouhých 2,5–3 mm. Tyčinky jsou volné, gyneceum je složeno ze šesti nebo tří plodolistů. Plodem jsou šikmo vejčité, asi 5 mm dlouhé měchýřky se 2 semeny. Kvete od května do srpna. Roste na silně kyselých a živinově značně chudých mokřadech, převážně rašeliništního charakteru. Nejčastěji se nachází na zaplavovaných místech, v zarůstajících jezírkách a vrchovištních šlencích. Patří mezi druhy charakteristické pro svaz Leuko-Scheuchzerion palustris.

Jedná se o severský holarktický druh, jehož souvislý eurasijský areál sahá od Kamčatky do východní Evropy. Západním směrem jsou další výskyty izolované. Severní hranice disjunktního evropského areálu vede od poloostrova Kola přes Tromso v Norsku do Skotska. Ojediněle se vyskytuje i na Islandu. Jižní hranice vede od středního Povolží přes Ukrajinu, Karpaty, severní Balkán po střední Pyreneje. V České republice roste na rašeliništích pohraničních hor v nadmořských výškách 700–1 400 m. Jedná se o glaciální relikt. V Jizerských horách jsou nejbohatší populace v Přírodní rezervaci Na Čihadle a v Národní přírodní rezervaci Rašeliniště Jizerky.

Blatnice bahenní je zařazena v červeném seznamu a podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny mezi kriticky ohrožené druhy.

Zdroj: Gabriela Leugnerová (http://botany.cz/cs/scheuchzeria-palustris/)

Pohled z Jizerskohorských bučin do údolí Smědé

Hnanická stráň s vitální populací koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) je charakteristickou lokalitou podyjských vřesovišť.

Vřesoviště patří mezi významné nelesní biotopy vzniklé pastevní činností člověka. Jsou známy zejména z oblastí západní Evropy, působením atlantického klimatu od západu vznikají omezeně i v Evropě střední. Určitá podoba vřesovišť se nachází i v ČR, kde se jejich vývoj soustředil zejména na intenzivně narušované plochy, například vojenských újezdů. Dominující vřes obecný (Calluna vulgaris) totiž klíčí pouze na holém substrátu, je konkurenčně slabý a vyžaduje tedy určitou míru disturbance, při níž navíc výborně vegetativně regeneruje. Díky poloze Národního parku Podyjí na pomezí panonie má správa parku důležitou a výjimečnou úlohu při ochraně středoevropského unikátu – pásma travinných společenstev stepí a vřesovišť, nacházejících se na východním okraji národního parku a jeho ochranného pásma mezi Znojmem a Hranicemi. Nejpozději od raného středověku zde vznikal na místě vyklučených teplomilných acidofilních doubrav pestrý soubor xerotermních pastvin a lad, jedinečný díky obohacení o panonské prvky. Keříčková společenstva kyselých substrátů s vřesem, mechorosty a lišejníky se tak dnes střídají se suchými trávníky, úhory nebo i ruderální vegetací na ploše více než 150 ha a utvářejí tak charakteristický ráz krajiny. Svou specifickou faunou i flórou významně navyšují celkový počet druhů organismů vyskytujících se na území parku. Ve druhé polovině 20. století byla značná část původní plochy pastvin opět zalesněna. Zvýšila se navíc akumulace dusíku z atmosférických spadů, čímž došlo ke změnám konkurenčních poměrů a druhová diverzita začala klesat. Byl tak omezen výskyt některých dnes i ohrožených druhů organismů. Správa národního parku se snaží plánováním vhodného managementu o návrat pastvy do oblasti, eliminuje nálety dřevin a porosty expanzivních druhů trav a usiluje o přerušení ostré hranice lesa a nelesních ploch. Příroda podyjských vřesovišť tak bude mít šanci opět uplatnit své rozmanité krásy a předvést se dalším pokolením v plné síle a vitalitě.

Text Zdeněk Musil, botanik Správy NP Podyjí

Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calce­olus) L. – terestrická orchidej eurasijského rozšíření je bylina vysoká 20-45 cm, s lody­hou přímou, listy vejčitými až podlouhle kopinatými, většinou s jednotlivým květem (vzácněji po 2-3), okvětí je tvořeno čtyřmi hnědočervenými lístky a bačkůrkovitým žlutým pyskem. Kvete od května do června. Obývá zejména světlé lesy a jejich lemy (dubohabřiny, teplomilné doubravy, květnaté a okroticové bučiny), křovinaté stráně a také nelesní biotopy (vlhčí varianty širokolistých trávníků aj.), zvláště na zásaditých substrátech. V České republice roste roztroušeně až vzácně od nížin do podhůří. Počet lokalit se blíží stovce. Je vedena jako silně ohrožený druh v černém a červeném seznamu cévnatých rostlin ČR a ve stejné kategorii je chráněna podle vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. Její ochranu rovněž zajišťují mezinárodní úmluvy CITES a Bernská konvence.

V Národním parku Podyjí se v současnosti vyskytuje na dvou lokalitách s poněkud odlišným charakterem biotopu. První je v dubohabřině s bohatým podrostem a populace má kolem 170 jedinců. Druhá lokalita byla objevena teprve v roce 2005, a to v mladém smíšeném porostu s borovicí lesní, kde bylo v minulosti udržováno bezlesí nebo lesní lem. Populace je zde silně oslabená s výrazným střídáním vegetační aktivity během let a čítá jen jednoho či dva jedince. Se zvyšujícím se zastíněním se obecně snižuje fertilita jedinců i početnost populace střevíčníku. Správa národního parku proto zajišťuje pravidelný monitoring a managementové zásahy k pro­světlení stávajících lesních porostů pro podporu vitality populací této výjimečné rostliny.

Text Zdeněk Musil, botanik Správy NP Podyjí

Hlavním motivem bilaterální ochrany národních parků Podyjí a Thayatal je kaňonovité údolí řeky Dyje.

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) patří k silně ohroženým, zváště chráněným druhům. Tuto nejmenší evropskou sovu, velikostí podobnou špačkovi obecnému, lze najít převážně v horských jehličnatých a smíšených lesích severní a střední Evropy a v Alpách. V České republice se její výskyt soustřeďuje zejména do oblasti jižních a západních Čech (kromě Šumavy a Českého lesa hnízdí například na Chebsku, Rokycansku, v Brdech a na Karlovarsku). Hnízdění bylo prokázáno i v CHKO Labské pískovce, ale i ve východních Čechách na Náchodsku. Na Moravě se vyskytuje v Beskydech, Javorníkách, na Českomoravské vrchovině a v Oderských vrších.

Korálovec jedlový (Hericium flagellum) je jedním ze tří druhů korálovců, lignikolních saprotrofních až parazitických dřevokazných hub rostoucích na našem území, které svým tvarem připomínají mořské korály. Podle Červeného seznamu hub České republiky jde o vzácnější druh (neboli téměř ohrožený druh), který vyžaduje další pozornost, a zároveň podle návrhu novely vyhlášky 395/1992 Sb. o silně ohrožený druh. Roste nepříliš hojně na živém či odumřelém dřevě jedle bělokoré (Abies alba), případně smrku ztepilého (Picea abies), méně často i buku lesního (Fagus sylvatica), především v podhorských až horských polohách. Těžiště rozšíření v ČR leží v horských lesích pralesovitého charakteru (jedlobučiny a suťové lesy s víceméně přirozenou druhovou skladbou a dostatkem starých stojících a padlých stromů), zejména na Šumavě a ve vyšších polohách moravských Karpat, dále pak v Brdech a v územích s hlubokými zaříznutými údolími (například na Křivoklátsku, v Moravském krasu, ale i jinde). Plodnice kulovitého tvaru o průměru 15-40 cm jsou krémově zbarveny, v mládí obvykle s perleťově narůžovělými tóny. Krátký silný třeň je mnohonásobně rozvětven ve větévky, které jsou na koncích pokryty svazečky ostnů. S tímto druhem se můžeme setkat od srpna do prosince, přičemž k největší tvorbě plodnic dochází zejména v září a říjnu. Výskyt korálovce jedlového je ohrožen úbytkem jeho nejčastějšího hostitele jedle bělokoré.

Text Renata Linhartová

Bukový porost v Národní přírodní rezervaci Kohoutov

Přírodní rezervace Smrdutá; lesní společenstva lipových javořin a bučin jsou ponechány samovolnému vývoji.