Fotografie z obálky

Horské smrčiny tvoří supramontánní vegetační stupeň řady středoevropských hor. Dominancí smrku ztepilého (Pinus abies), který ve většině případů doprovází z dřevin jen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), se horské smrčiny v ČR nejvíce podobají lesům severozápadní Evropy. Na Šumavě se přirozené horské smrčiny vyskytují ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od 1 200 m, v nižších polohách v drsných klimatických podmínkách Šumavských plání. V rámci Šumavy se horské smrčiny dělí do několika fytocenologických jednotek lišící se podílem dominantních bylin: třtinové smrčiny (Calamagrostio villosae – Piceetum) se vyskytují jak v nejvyšších polohách, tak v inverzních polohách kolem rašelinišť; papratkové smrčiny (Althyrio alpestris – Piceetum) jsou typické především pro Trojmezenskou vrchovinu; vzácné jsou kapraďové smrčiny (Dryopterido dilatatae – Piceetum), a poněkud častější rohozcové smrčiny (Bazzanio – Piceeteum) s velmi hustým mechovým patrem, které jsou typické pro oblast Šumavských plání. Původní, pralesní porosty horských smrčin zanikly na Šumavě zhruba do roku 1900 s výjimkou Trojmezenského pralesa a několika drobnějších porostů na extrémně nepřístupných stanovištích. Ačkoliv původní pralesy byly zničeny, v části území NP Šumava a NP Bavorský les, které byly ponechány samovolnému vývoji, procesy přirozené selekce a adaptace utvářejí novou generaci středoevropské horské smrčiny vznikající bez přímého vlivu člověka.

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) je obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy nebo také boreálního lesa, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové. Na území ČR lze datlíka spatřit zejména v Moravskoslezských Beskydech, Vsetínské vrchovině, na Šumavě a v Novohradských horách, kde obývá horské smrkové, popř. smíšené lesy s dominantním podílem smrku v nadmořských výškách cca 800–1 400 m, převážně v pralesovitých porostech, které jsou ponechány přirozenému vývoji. Je považován za hlavního konzumenta lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Místa s vyšší populační hustotou datlíka na Šumavě jsou prales na Trojmezné, Prameny Vltavy, okolí Modravy, Jezerní hora a další území, kde jsou některé lesní porosty ponechány bez zásahů, nebo zde nebyla asanována dřevní hmota padlá po vichřicích či stojící po napadení kůrovcem. Na rozdíl od ostatních druhů šplhavců nemá na svém opeření ani kousek červené barvy, s bílými zády a černými křídly se sameček od samičky liší pouze žlutým temenem, zatímco samička ho má šedavě a bíle melírované. Datlík se od jiných šplhavců liší i počtem prstů na nohou – má pouze tři prsty, dva obrácené dopředu a jeden dozadu.

Datlík tříprstý je v České republice vzhledem k malému areálu rozšíření a zranitelnosti horských smrkových lesů považován za silně ohrožený druh, jehož početnost je odhadována na 300 až 500 párů.

Tvrdé luhy nížinných řekjsou vázány na říční úvaly a nížinné pánve v teplé a relativně suché klimatické oblasti, na nivních nebo glejových půdách. Půdy jsou těžší, jílovitohlinité až jílovité, bohaté živinami a pravidelně nebo občas zaplavované. Úroveň hladiny podzemní vody v průběhu roku kolísá v rozsahu i více než dvou metrů. V Libickém luhu jsou tvrdé luhy zastoupeny především jilmovými doubravami. Jedná se o třípatrové porosty s dominantním dubem letním nebo jasanem ztepilým. Podíl jilmů, charakteristických dřevin tvrdého luhu, v poslední době poklesl v důsledku grafiózy. Návštěvníka lužní lesy zaujmou především v jarním aspektu kvetoucími koberci jarních geofytů. Jilmové doubravy jsou typickým společenstvem českého termofytika, především Středolabské, Východolabské a Dolnooharské tabule. Na Moravě je výskyt soustředěn na Hornomoravský úval, nejnižší polohy Bečevské nivy, severní polovinu Dyjskosvrateckého úvalu a Ostravskou pánev.

Jilmové doubravy patří v současnosti k silně ohroženým společenstvům. Kromě toho mají zachovalé porosty významnou funkci břehoochrannou a půdoochrannou a pozitivní vliv na mezoklima území. Podmínkou jejich další existence je udržení přirozeného vodního režimu s občasnými záplavami.

Text Irena Formanová

Kruštík polabský Epipactis albensis Nováková et Rydlo– vzpřímená zelená rostlina výšky 9-30 (38) cm s krátkým vystoupavým oddenkem a četnými kořeny. Lodyha je ve spodní části lysá, v horní části hustě a krátce pýřitá. Dolní listy jsou zakrnělé v hnědé pochvovité šupiny, výše na lodyze jsou listy svěže zelené, kopinaté, s výraznou žilnatinou, dlouhé 3-6 cm a široké 1-2 cm. Řídké květenství zaujímá asi třetinu lodyhy a sestává z 3-12 květů. Květy jsou autogamické, jen málo otevřené až téměř zcela uzavřené. Vnější okvětní lístky jsou žlutavě zelené, vnitřní bělavě zelené. Kvete poměrně pozdě; v srpnu až září, výjimečně již koncem července. Kruštík polabský byl popsán v roce 1978 z Libického luhu. Přesná hranice areálu druhu není dosud známa. Zpočátku byl považován za endemit českého Polabí. Později byl nalezen podél středních a dolních toků řady českých a moravských řek a i mimo Českou republiku, ve střední a západní Evropě. Kruštík polabský je druhem stinných lužních lesů. Jen ojediněle jej lze nalézt v lučních společenstvech. Ohrožen je především nešetrnou těžbou a změnou druhové skladby lesních porostů.

Kruštík polabský je silně ohroženým druhem jak podle vyhlášky MŽP 395/1992 Sb., tak podle Červeného a černého seznamu cévnatých rostlin ČR.

Text Irena Formanová

Roháč obecný (Lucanus cervus) je evropsky významným druhem, který se vyskytuje v Libickém luhu.

Periodické tůně jsou charakteristickým fenoménem lužního lesa a je na ně vázán výskyt řady vzácných druhů organizmů.

Zvláště chráněný druh netopýra dlouhouchého(Plecotus austriacus) se podobá běžnému netopýru ušatému (P. auritus); odlišuje se zejména zašpičatělým čenichem, převládajícím šedým zbarvením, tmavě pigmentovanými ušními víčky a kratším palcem s malým drápem. Těžiště jeho evropského rozšíření leží v jižnější části kontinentu, severní hranice běží nížinami severního Německa a Polska, dále se vyskytuje až do Střední Asie. V ČR se s ním setkáme především v nížinách (Polabí, jižní Morava), jednotlivě se však objevuje prakticky všude do středních poloh mimo lesnaté oblasti. Patří k druhům takřka jednoznačně vázáným na lidská sídla, letní kolonie (10–40 jedinců, obvykle kolem 20 jedinců) sídlí na půdách budov v hřebenech střech, skulinách mezi trámy a zdí apod. Také při zimování dává přednost sklepům budov (často velmi malým s proměnlivou teplotou) a zimuje patrně i ve skulinách zdí a štěrbinách skal. Ve větších podzemních prostorách většinou volně visí na stěnách, nebo se jen mělce ukrývá ve štěrbinách; teplota se v těchto místech pohybuje od 2 do 9 ºC. V jeho potravě převažuje hmyz chytaný v letu (zejména noční motýli a dvoukřídlí).

Pomíjivá krása: v odtrhávající se kapce se zrcadlí výzdoba stropu Koněpruských jeskyní.

Salmův Výpustek, veřejnosti nepřístupná část jeskynního systému Výpustek, se zachovalou krápníkovou výzdobou