Systém jeskyní Plutonova chrámu, objevený v Teplických skalách (Broumovská vrchovina, NPR Adršpašsko-teplické skály) v roce 2006, tvoří převážně podzemní prostory v blokových sutích na styku dvou roklí. Suťové jeskyně – Plutonův chrám včetně přítokové jeskyně pod skalním převisem, Západní ponor a Severní ponor – jsou vázány především na podzemní části toků těchto roklin. Jejich souhrnná délka je 727 m s výškovým rozpětím 25 m. Jeskyně jsou významné i nálezy kořenových útvarů, dosud zde byly zjištěny 24 kořenové stalagmity a 3 kořenové stalagnáty. Systém jeskyní Plutonova chrámu, objevený v Teplických skalách (Broumovská vrchovina, NPR Adršpašsko-teplické skály) v roce 2006, tvoří převážně podzemní prostory v blokových sutích na styku dvou roklí. Suťové jeskyně – Plutonův chrám včetně přítokové jeskyně pod skalním převisem, Západní ponor a Severní ponor – jsou vázány především na podzemní části toků těchto roklin. Jejich souhrnná délka je 727 m s výškovým rozpětím 25 m. Jeskyně jsou významné i nálezy kořenových útvarů, dosud zde byly zjištěny 24 kořenové stalagmity a 3 kořenové stalagnáty.

Máme-li vůbec někdy možnost pozorovat vývoj podzemních objektů, pak snad vedle ledovcových jeskyní je tento proces postřehnutelný, dokonce přímo měřitelný u jeskyní, jejichž vznik je vázán především na gravitační (svahové) pohyby skalních masivů. V této souvislosti máme na mysli jeskyně rozsedlinového typu vzniklé v nekrasových horninách.

Prachovské skály jsou jedním z nejtypičtějších území budovaných kvádrovými pískovci svrchno-křídového stáří (svrchní turon – coniak) v České republice. Geomorfologická pozice vyzdvižené tabulové plošiny, víceméně pravidelně rozpukané, místy prostoupené tělesy neovulkanitů umožnila vznik rozsáhlého a značně členitého skalního města s řadou jevů charakteristických pro tzv. pískovcový pseudokras. K nejzajímavějším pseudokrasovým jevům patři bezesporu přirozené podzemní dutiny – jeskyně (propasti).

Rozsáhlá krasová území jsou po stránce zoologické i na počátku třetího tisíciletí terra incognita. Vápencová krajina ukrývá nespočet jeskyní představujících extrémní životní prostředí se zcela zvláštními podmínkami, které se v průběhu dlouhých období neměnily. Umožnily tak zachování celé řady živočišných druhů, jež v povrchových ekosystémech nenajdeme.

Počátky studia jeskynní fauny bezobratlých spadají na území dneš­ní ČR do období na přelomu 19. a 20. století, kdy se o první biospeleologické průzkumy moravských jeskyní zasloužili především Jindřich Wankel a Karel Absolon.