Svatava Havelková

Počátkem srpna 2016 byl ve Sbírce předpisů ČR publikován zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Dlouho očekávaná obecná úprava správního trestání je tedy platná; účinnosti nabude ke dni 1. 7. 2017. Zákonodárce stanovil delší legisvakanční dobu, neboť bude třeba, aby se veřejná správa na účinnost tohoto zákona důkladně připravila. Cílem článku je seznámit zaměstnance orgánů ochrany přírody se základními principy nové právní úpravy. V článku nebylo možné podrobněji rozebírat jednotlivá ustanovení zákona.

V odborné veřejnosti vyvolal diskusi rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 49/2013 ze dne 18. prosince 2015. V rozsudku soud mimo jiné potvrdil názor krajského soudu, že řízení o výjimce ze zákazů daných k ochraně zvláště chráněných rostlin a živočichů podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je možné zahájit z moci úřední.  

V tomto článku nechci posuzovat věcnou ani právní správnost soudně přezkoumávaných správních rozhodnutí orgánů ochrany přírody, ani polemizovat s názory obsaženými v citovaném rozsudku. Chci jen poukázat na jiný možný způsob řešení nastolené sporné otázky.

Zákonem č. 204/2015 Sb. byla provedena poměrně rozsáhlá změna zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Novelizace zčásti nabyla účinnosti k 1. říjnu 2015, zčásti nabyde účinnosti až k 1. říjnu 2016. Tento článek má za cíl upozornit na ty změny přestupkového zákona, které se týkají rozhodovací činnosti orgánů ochrany přírody.

Nejčastějšími případy, kterými se zabývají správní soudy v rámci přezkoumávání zákonnosti správních rozhodnutí v oblasti ochrany přírody a krajiny, jsou rozhodnutí, kterými orgány ochrany přírody uložily pokutu za protiprávní jednání právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti podle § 88 ZOPK. V důsledku neexistence obecné právní úpravy správního trestání není pro orgány ochrany přírody snadné se v řadě otázek spojených s rozhodováním o odpovědností za protiprávní jednání a ukládání pokut orientovat.

Zákon o ochraně přírody a krajiny v § 70 upravuje účast občanů na ochraně přírody a krajiny prostřednictvím občanských sdružení. Ta mají právo za podmínek zákonem stanovených požadovat od příslušných orgánů státní správy informace a případně se zúčastnit rozhodovacích procesů, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. V důsledku rekodifikace soukromého práva však k 1. 1. 2014 všechna občanská sdružení zanikají. Na tuto změnu zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) nezareagoval. Autoři v tomto článku uvádějí několik úvah o účasti občanů na rozhodovacích procesech, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny po zániku občanských sdružení.

Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátu řešil otázku, zda lze vyloučit pochybnost o nepodjatosti úředníků – zaměstnanců orgánu územního samosprávného celku při rozhodování o jeho zájmech. Protože s takovými pochybnostmi a námitkami se setkávají orgány ochrany přírody v rozhodovací praxi poměrně často, seznámím v tomto článku čtenáře se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a pokusím se je ilustrovat na dvou praktických příkladech.

Cílem článku je upozornit čtenáře na některé změny v právní úpravě odpovědnosti za trestné činy proti životnímu prostředí a pojednat o případném střetu odpovědnosti za trestné činy a správní delikty, zejména pokud deliktní jednání poškozuje části přírody chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Současně se zmiňuje o některých aspektech trestní odpovědnosti právnických osob.

Rozhodnutí o povolování kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je nepochybně tím nejčastějším správním aktem, který orgány ochrany přírody vydávají. Přesto i zde se v praktické aplikaci zákona vyskytují některé sporné otázky. Závažnými důvody pro povolení kácení spolu s vyhodnocením funkčního a estetického významu dřevin se v posledním období rovněž opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Tyto judikáty však vyvolaly některé další otázky týkajících se zejména povolování kácení dřevin pro výstavbu.

Vodní toky a jejich nivy, rybníky a mokřady mají významnou krajinotvornou a ekostabilizační funkci; zahrnují širokou škálu různých biotopů pro volně žijící živočichy a planě rostoucí rostliny. Vodní ekosystémy jsou předmětem ochrany podle zákona č. 114/1998 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a rovněž zákon č. 254/2001 Sb., o vodách stanoví, že kromě jiných cílů je jeho účelem ochrana vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. Vodní zákon však řeší i jiné otázky, zejména stanovování podmínek a způsobů využívání podzemních a povrchových vod či opatření ke zmírnění či zamezení nepříznivých účinků povodní a sucha. To vede k situaci, kdy se zájmy při výkonu státní správy podle obou zákonů mohou dostat do vzájemných střetů. Cílem článku je poukázat na některé vzájemné vazby obou právních úprav, zejména z pohledu praktického výkonu státní správy ochrany přírody a krajiny.