Jan Plesník

Mezivládní organizace Rada Evropy uděluje již od roku 1965 národním parkům, přírodním rezervacím a dalším kategoriím územní ochrany, které příkladně pečují o přírodní a krajinné dědictví nesporného celokontinentálního významu, Evropský diplom pro chráněná území (viz Ochrana přírody, 73, 2, i-iii, 2018). 

Počet nejrůznějších vědeckých studií, strategií, koncepcí, programů, projektů i konkrétních opatření přímo v terénu zaměřených na vzájemné vztahy mezi změnami podnebí a tradičně chápanou biologickou rozmanitostí na jejích všech třech základních úrovních (geny, druhy, ekosystémy) se zejména od začátku nového tisíciletí exponenciálně zvyšuje. Někteří autoři dokonce hovoří o tom, že obrovský nárůst poznatků o tomto tématu vedl ke vzniku samostatného prudce se rozvíjejícího oboru – biologie změny podnebí (Newman et al. 2011, Hannah 2014). V následujících řádcích proto představíme jen značně omezený, navíc subjektivní výběr zákonitostí v této oblasti, které považujeme buď za významné, nebo zajímavé, v ideálním případě za obojí, přičemž bezprostředně navazujeme na předchozí rozsáhlejší rešerši (Plesník 2009a).

Územní ochrana patří i ve Spojených státech k tradičním způsobům péče o přírodní a krajinné dědictví. Právě v USA vznikl vyhlášením části povodí řeky Yellowstone v r. 1872 první národní park na světě. 

Střety s elektrickým vedením představují častou příčinu člověkem vyvolaných úhynů ptáků: jenom ve Spojených státech jim padnou za oběť ročně desítky milionů opeřenců. U druhů, u nichž dochází k usmrcení či zranění na elektrovodech častěji, může zmiňovaný činitel ovlivnit přežívání celých populací. Mezi takové patří i dropové.

Modelling Nature. An Introduction to Mathematical Modelling of Natural Systems 
Gillman E. & Gillman M. 
CABI Publ. Willingford, U.K. 2019. 280 str. ISBN 978-1-786393135. 
Cena výtisku v pevné vazbě 45 GBP
Všechny modely jsou špatné, 
ale některé jsou užitečné.
George O. Box: Robustness in statistics (1979)

Vysazování stromů bývá všeobecně považováno za jeden z možných způsobů omezování dopadů probíhajících a očekávaných změn podnebí a přizpůsobování se jim. Současně se stává i opatřením, jak bojovat proti nedostatku vody v krajině, v některých oblastech současně zabraňovat úbytku biologické rozmanitosti a ve městech poskytovat jejich obyvatelům žádoucí stín a snižovat dopady efektu tepelného ostrova. Četné nevládní organizace a vlády proto uskutečňují v různých částech světa rozmanité iniciativy, jejichž cílem je vysázet miliardy, nebo dokonce rovnou biliony stromů. 

Zvuky slouží kytovcům nejen k orientaci v prostoru, získávání potravy či obraně před predátory, ale i k vzájemné komunikaci mezi jedinci téhož druhu na ohromující vzdálenosti. Nejde jen o složitý systém dorozumívání delfínů, o němž se často s určitou nadsázkou hovoří rovnou jako o jazyce, nebo širokou škálu zvuků vydávaných keporkaky (Megaptera novaeangliae) přirovnávanou ke zpěvu. Zvuk podobný hlasu žab, ale s ostrými kovovými tóny a intenzitou motorové pily, vydává jeden z nejmenších a současně dnes nejhojnějších v minulosti průmyslově lovených kytovců – plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata). 

Snižování početnosti některých druhů volně žijících živočichů a zmenšování jejich areálu rozšíření (defaunace) se nevyhnulo ani subsaharské Africe. Mezi celosvětově ohrožené druhy musíme v současnosti řadit i kdysi naprosto běžné tamější savce, jako je slon africký (Loxodonta africana), lev (Panthera leo), hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius), šimpanz (Pan troglodytes) nebo žirafa (Giraffa camelopardalis), podle novějších názorů tvořená čtyřmi druhy (IUCN 2019 – viz rámeček 1). Na vině zůstává kromě pokračující velkoplošné přeměny původního prostředí na zemědělskou půdu a lidská sídla také přímé pronásledování člověkem, ať už v podobě příliš intenzivního legálního lovu a opětovně se rozmáhajícího pytláctví, nebo snaha omezit či zcela vyhubit zvířata, považovaná lidmi z nejrůznějších důvodů za škůdce.

„Kdo ví, nepředvídá, kdo předvídá, neví.“
Lao-c´ 
(4. nebo 6. století př. n. l., 
pokud ovšem existoval)

Přemísťování organismů, ať už jejich vysazování na vhodné lokality v původním areálu rozšíření (repatriace), nebo posilování planě rostoucích nebo volně žijících populací jedinci z jiných přirozených míst výskytu či odchovů v lidské péči s cílem zvýšit jejich dlouhodobou životaschopnost, patří k tradičním a mezi odbornou a širokou veřejností trvale oblíbenou metodou druhové ochrany. Aby byli ochránci přírody úspěšní, musejí v případě živočichů dobře znát bionomii cílového taxonu, získat podporu co největšího počtu zainteresovaných stran, činnost s nimi koordinovat a v neposlední řadě důsledně sledovat vlastní realizaci a co nezaujatěji vyhodnocovat jeho úspěšnost.