Roman Mlejnek

„Pestrá geologická stavba a její dlouhý a složitý vývoj dal v České republice vzniknout pestré škále přírodních podzemních dutin – jeskyní a propastí. Většina z nich má mimořádný význam, neboť představuje nejen pozoruhodné geologické, geomorfologické a mineralogické fenomény, ale jsou v nich zachovány i ty nejcennější doklady o vzniku a vývoji života a lidské kultury a jsou i cennými biotopy vzácných a ohrožených živočichů“ (Hromas, ed. a kol. 2009).

Máme-li vůbec někdy možnost pozorovat vývoj podzemních objektů, pak snad vedle ledovcových jeskyní je tento proces postřehnutelný, dokonce přímo měřitelný u jeskyní, jejichž vznik je vázán především na gravitační (svahové) pohyby skalních masivů. V této souvislosti máme na mysli jeskyně rozsedlinového typu vzniklé v nekrasových horninách.

Prachovské skály jsou jedním z nejtypičtějších území budovaných kvádrovými pískovci svrchno-křídového stáří (svrchní turon – coniak) v České republice. Geomorfologická pozice vyzdvižené tabulové plošiny, víceméně pravidelně rozpukané, místy prostoupené tělesy neovulkanitů umožnila vznik rozsáhlého a značně členitého skalního města s řadou jevů charakteristických pro tzv. pískovcový pseudokras. K nejzajímavějším pseudokrasovým jevům patři bezesporu přirozené podzemní dutiny – jeskyně (propasti).

Oddělení péče o jeskyně Správy jeskyní ČR se zabývá mj. i dokumentací suťových jeskyní, které se nacházejí především v nekrasových horninách. K zajímavým objevům tohoto typu jeskyní došlo na Šumavě v jižních Čechách.

Rozsáhlá krasová území jsou po stránce zoologické i na počátku třetího tisíciletí terra incognita. Vápencová krajina ukrývá nespočet jeskyní představujících extrémní životní prostředí se zcela zvláštními podmínkami, které se v průběhu dlouhých období neměnily. Umožnily tak zachování celé řady živočišných druhů, jež v povrchových ekosystémech nenajdeme.

Systém jeskyní Plutonova chrámu, objevený v Teplických skalách (Broumovská vrchovina, NPR Adršpašsko-teplické skály) v roce 2006, tvoří převážně podzemní prostory v blokových sutích na styku dvou roklí. Suťové jeskyně – Plutonův chrám včetně přítokové jeskyně pod skalním převisem, Západní ponor a Severní ponor – jsou vázány především na podzemní části toků těchto roklin. Jejich souhrnná délka je 727 m s výškovým rozpětím 25 m. Jeskyně jsou významné i nálezy kořenových útvarů, dosud zde byly zjištěny 24 kořenové stalagmity a 3 kořenové stalagnáty. Systém jeskyní Plutonova chrámu, objevený v Teplických skalách (Broumovská vrchovina, NPR Adršpašsko-teplické skály) v roce 2006, tvoří převážně podzemní prostory v blokových sutích na styku dvou roklí. Suťové jeskyně – Plutonův chrám včetně přítokové jeskyně pod skalním převisem, Západní ponor a Severní ponor – jsou vázány především na podzemní části toků těchto roklin. Jejich souhrnná délka je 727 m s výškovým rozpětím 25 m. Jeskyně jsou významné i nálezy kořenových útvarů, dosud zde byly zjištěny 24 kořenové stalagmity a 3 kořenové stalagnáty.

Česká republika se řadí ke dvanácti státům na světě, kde se nacházejí kořenové útvary. Kořenové útvary (především kořenové stalagmity), které se vytvářejí ze stromových kořenů prorůstajících do jeskyní nebo pod skalní převisy, jsou u nás zastoupeny především v pískovcových skalních městech (Kopecký & Jeník 2001; Mlejnek 2007, 2008; Mlejnek, Ouhrabka & Růžička 2009; Winkelhöfer 1975). Souhrnně lze konstatovat, že výška kořenových stalagmitů, případně stalagnátů se pohybuje do 30 cm. Existují útvary ještě vyšší?

Chorvatské pohoří Velebit je součástí dinárského systému. V délce asi 150 kilometrů se vypíná nad Jaderským mořem v úseku nazvaném Velebitski kanal. Nejvyšší vrchol Vaganski vrch (1 757 m n. m.) leží v jižní části horstva. Velebit, který je přírodním fenoménem s ojedinělým reliéfem a endemickou faunou a flórou, byl jako přírodní park zařazen do seznamu biosférických rezervací světového dědictví UNESCO.

Počátky studia jeskynní fauny bezobratlých spadají na území dneš­ní ČR do období na přelomu 19. a 20. století, kdy se o první biospeleologické průzkumy moravských jeskyní zasloužili především Jindřich Wankel a Karel Absolon.