THE NATURE CONSERVATION
JOURNAL
Zaměřeno na veřejnost

Horolezectví

hledání rovnováhy s příhodou

Horolezectví je kromě pěší turistiky a jízdy na koni snad nejstarší rekreační a sportovní aktivitou provozovanou ve volné přírodě. V českých zemích se ve své sportovní podobě objevuje již v poslední třetině 19. století.

Od samého počátku bylo činností výlučnou a poměrně řídkou. V českých poměrech, bez velehor, se orientovalo na slézání skal. Vhodné terény pro lezení se vždy nacházely v málo přístupných částech krajiny, které se postupem času staly nejzachovalejšími částmi přírody, refugii populací vzácných druhů organismů, jedinečnými i svými estetickými a kulturně historickými parametry. Horolezectví existovalo dlouhá desetiletí v relativní harmonické rovnováze s přírodou nejen díky své výlučnosti, ale také díky vysoké sportovní etice, která se postupně vyvinula a kodifikovala.

Se vznikem ochrany přírody, prakticky již od 30. let 20. století, se naprostá většina významných lezeckých oblastí dostala mezi chráněné části přírody; až na výjimky jsou dnes skalní terény v některé z kategorií zvláštní územní ochrany – od národních parků až po přírodní památky. Skalní stěny a jejich okolí bývají zpravidla biotopem pro unikátní, mnohdy zvláště chráněné rostliny a živočichy. To dále zvyšuje hodnotu těchto území a ve svém důsledku prohlubuje přirozený konflikt, do kterého se dostává horolezectví ve vztahu k ochraně přírody a jejím institucím.

Narůstající obliba adrenalinových sportů, zvyšování úrovně technického vybavení, snižování rizikových faktorů, růst životní úrovně a spousta volného času přivádí do skal stále větší množství lidí. Horolezectví se tak stává významným faktorem, který ovlivňuje stav chráněných území a samozřejmě i péči o ně, v některých oblastech dokonce tento sport dominuje. Zájem značné části veřejnosti – horolezců, je zcela legitimní, na druhé straně ochrana přírody nemůže ustupovat od svého hlavního poslání v chráněných územích, tedy udržení nebo zlepšení stavu přírodního prostředí v nich. Nalézání přijatelného kompromisu je stále složitější.

 

Horolezecké disciplíny z pohledu ochrany přírody

Horolezectví není dnes homogenní aktivitou, vývojem se diferencovalo na řadu disciplín, které mají svoje specifika i vůči ochraně přírody.

Prapůvodní disciplínou je vysokohorské lezení: vícedélkové výstupy s náročným přístupem a sestupem, obtížnou orientací a s velkým vlivem objektivního nebezpečí (například změny počasí, pády kamenů). Tato disciplína s ohledem na charakter terénů v ČR se u nás prakticky neuplatňuje. Částečně je možné tento typ lezení provozovat v některých místech Krkonoš (KRNAP), jinde pouze nacvičovat horské lezecké techniky (severní sektor Národní přírodní rezervace Bořeň u Bíliny).

Specifickou disciplínou, která se historicky vyvinula v terénech České křídové tabule a navazujícího Saského Švýcarska, je pískovcové lezení staré 150 let. Je pro ně charakteristická vysoká etika lezení, svázaná striktními pravidly, která jsou však v poslední době korodována „moderními“ přístupy se snahou o maximální eliminaci rizika a zvýšení technické obtížnosti výstupů. V kombinaci s obecnou citlivostí měkkých pískovců znamená tento trend zvýšené riziko poškozování přírodního prostředí. S pískovcovým lezením se setkává řada správ českých chráněných území – CHKO Broumovsko (např. NPR Adršpašsko-teplické skály), Český ráj (např. PR Hruboskalsko, NPP Suché skály), Kokořínsko (např. PR Kokořínský důl), Lužické hory, Labské pískovce nebo NP České Švýcarsko. Podle zásad pískovcového lezení se vyvíjely i některé další disciplíny. např. lezení v nepískovcových, oblastech – např. v CHKO Jizerské hory (NPR Jizerskohorské bučiny).

Nejdynamičtější a nejmasovější disciplínou je skalní sportovní lezení. Vyznačuje se koncentrací velmi těžkých výstupů, lezecké cesty bývají zajištěny výhradně fixními prostředky, míra subjektivního rizika je mimořádně snížená. Cesty se mnohdy prostupují s jištěním lanem shora, tedy téměř úplně bez rizika. Na odolných vápencích, vyvřelých a metamorfovaných horninách lze nalézt podmínky, které tuto aktivitu umožní bez nadměrného narušení prostředí, problém nastává tehdy, je-li tato disciplína praktikována v citlivých pískovcových terénech. Typickými oblastmi skalního sportovního lezení jsou chráněné krajinné oblasti Moravský kras, Český kras, České středohoří a některé další, stejně tak řada maloplošných zvláště chráněných území mimo CHKO.

Nově se rozvíjejícími disciplínami je např. bouldering – krátké výstupy krajní obtížnosti na nízké skalky nebo balvany bez použití jištění lanem. Příhodné terény pro tento způsob lezení nalezneme po celém území ČR. Pro ledové lezení, výstupy ledopády za použití stoupacích želez a cepínů, je v ČR vhodných terénů relativně málo a je na ně velký tlak. Aktuálně dochází ke kolizím s ochranou přírody např. v Krkonoších (Labský důl) nebo Lužických horách (PR Klíč). Obdobou ledového lezení je lezení mixové nebo tzv. drytooling, při kterém se používá stoupacích želez a cepínů k lezení po nezaledněné skále. S horolezectvím jsou spojeny také některé další outdoorové aktivity, například speleoalpinismus, skialpinismus, survival nebo outdoorové víceboje.

 

Negativní vlivy

Možné negativní vlivy horolezectví na přírodu a krajinu lze shrnout v několika bodech. Patří k nim zejména poškozování povrchu skal a vegetačního krytu vlastním lezením, což je nejmarkantnější na měkkých pískovcích. K tomu patří také narušování přírodního povrchu skal při vytváření nových cest, tzv. prvovýstupech (např. odstraňování volných kamenů a vegetace, „čištění“ spár, vyřezávání dřevin, umísťování fixních jištění). Dalším významným vlivem je sešlap terénu v okolí skal a na přístupových cestách, eroze a „pobytové znaky“ po horolezcích – ohniště (nebezpečí požáru), odpadky a exkrementy. Velmi závažné je rušení živočichů v jejich přirozeném prostředí, zvláště pak ptáků vázaných na skalní dutiny při hnízdění (např. dravci – sokol, sovy, krkavci, kavky). Znatelná je také změna přirozeného vzhledu skal umísťováním prostředků pro fixní jištění (jisticí a slaňovací kruhy, tlučené či vrtané skoby), vrcholových krabic nebo jen opotřebení povrchu odrolením a ohlazením. Estetickým problémem je také používání magnezia, které zanechává nápadné bílé stopy na skále, v tomto případě není vyloučeno ani negativní chemické působení této substance na citlivější ekosystémy. Doprovodným, ale poměrně častým problémem je vjíždění a parkování motorových vozidel v blízkosti skal mimo zákonem povolená a vyhrazená místa.

Většina negativních vlivů horolezectví nemá obecně na přírodní prostředí devastační účinky, ovšem za předpokladu přiměřené intenzity této aktivity a při důsledném využití regulačních prostředků, které mají k dispozici vlastníci pozemků, obecní samosprávy a státní správa ochrany přírody, lesů nebo myslivosti.

 

Hledání rovnováhy

Horolezectví v České republice provozuje více než 20 000 osob. Přibližně 14 tisíc je organizováno v Českém horolezeckém svazu (ČHS), další tisíce Čechů jsou členy rakouského nebo německého horského spolku (OEAV, DAV) nebo jiných členských organizací mezinárodní unie UIAA. Blíže neurčitelná, ovšem zcela podstatná část lezců včetně těch velmi aktivních, není nijak organizována. V českých terénech se pohybuje i mnoho cizinců, především Němců a Poláků. Kromě znatelného nárůstu počtu lidí, kteří horolezectví provozují, lze pozorovat odklon velké části lezců od principů trvalé udržitelnosti, preferenci jednorázového zážitku a důraz na technickou a měřitelnou stránku výkonu. V poslední době se projevují velké tlaky na změnu filozofie lezení, etiky a vnitřních pravidel ve smyslu maximálního potlačení rizikových faktorů. To v konečném důsledku může vést jedině k dalšímu nárůstu počtu lezců, intenzity lezení a akceleraci negativního působení na přírodní prostředí v chráněných územích. Zároveň se snižuje „samoregulační“ schopnost lezecké komunity při hledání udržitelné rovnováhy s ochranou přírody. Logicky tak naopak roste regulační úloha příslušných orgánů ochrany přírody. Dalším pozorovatelným trendem je příklon ke komercializaci horolezectví, zejména činností specializovaných cestovních agentur, a profesionalizace širší lezecké špičky.

Ochrana přírody v ČR, zcela v kontextu s přístupem ostatních členských států EU, vnímá horolezectví jako legitimní aktivitu velké části veřejnosti, která se po dlouhou dobu vyvíjela v přijatelné rovnováze s přírodním prostředím. Současnost je však dobou hledání nového stupně této rovnováhy na pozadí kvalitativních změn v lezení samotném i v ochraně přírody jako jasně definovaném veřejném zájmu. Základní limity pro provozování horolezectví v ČR klade již zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zákaz horolezectví se explicitně objevuje v základních ochranných podmínkách národních parků a národních přírodních rezervací. Na souhlas příslušného orgánu ochrany přírody je pak horolezectví na základě bližších ochranných podmínek vázáno v některých CHKO (Český ráj) nebo ve většině dotčených přírodních rezervací, národních přírodních památek a přírodních památek, mnohdy včetně jejich ochranných pásem. Způsoby legalizace lezení v chráněných územích a jejich právní formy jsou podle úpravy v konkrétním území velmi rozmanité (návštěvní řád národního parku, výjimka ze zákona o ochraně přírody a krajiny vydávaná vládou, vyhrazení ministerstvem, příslušnou správou nebo krajským úřadem, souhlasy apod.). Důležité ovšem je, aby jednotlivá rozhodnutí byla konzistentní a přes jistá lokální specifika porovnatelná v základních přístupech. Je třeba si uvědomit, že jsou směrována od různých úřadů k jedné skupině „příjemců“, jednomu partnerovi. Klíčové je přitom kvalifikované a odborně zdůvodněné stanovení podmínek pro výkon horolezecké činnosti. Také zde by měla být znatelná jakási „červená nit“ společného přístupu české ochrany přírody a krajiny. Podmínky se přitom musejí opírat výhradně o zákon č. 114/1992 Sb., případně o podzákonné normy. Velmi nevhodné jsou podmínky, které se odvolávají na znění jiných dokumentů mimo ochranu přírody, například na aktuální pravidla sportovního lezení. Je naprosto zřejmé, že úloha orgánů ochrany přírody je zcela klíčová při regulaci lezení v chráněných územích. Stále více se ovšem ukazuje, že i kvalitní rozhodnutí postrádá smysl, pokud příslušný orgán není schopen nebo ochoten důsledně vymáhat stanovené podmínky. Problematika strážní služby a jejího personálního a materiálního zajištění na správách CHKO je v tomto bodu klíčová a pochopitelně se netýká jen horolezectví. Regulace může být účinná pouze tehdy, pokud jsou stanoveny jasné a odborně odůvodněné podmínky pro výkon činnosti, tyto podmínky jsou partnerem většinově akceptovány, a podaří-li se nalézt model korektní spolupráce při kontrole jejich dodržování. Jinými slovy – pokud ochrana přírody nezůstane univerzálním drábem, kdy bude sama hájit kromě vlastní přírody i zájmy vlastníků pozemků, obcí a koneckonců i většinové zájmy vlastní horolezecké komunity.

 

Partneři orgánů ochrany přírody

Přirozeným partnerem pro orgány ochrany přírody je Český horolezecký svaz (ČHS). Toto občanské sdružení soustřeďuje většinu lezců v ČR. Kromě podpory rozvoje horolezectví je jedním z hlavních deklarovaných poslání ČHS také zachování přírodního bohatství prostředí, kde se lezení provozuje. To vytváří relativně dobrý základ pro spolupráci s institucemi ochrany přírody. Regionální struktura ČHS je založena na sportovních oddílech, některé z nich mají historicky podmíněnou vazbu na konkrétní lezeckou oblast – konkrétní chráněné území a mohou být přímým partnerem na místní úrovni. Metodicky a technicky řídí ČHS činnost svých členů prostřednictvím komisí, z nichž pro ochranu přírody má zásadní význam centrální vrcholová komise a zejména pak jednotlivé oblastní vrcholové komise. Jejich činnost pokrývá celé území ČR a působnost mají územně dělenou. Kompetenčně zajišťují správu skalních oblastí, včetně náležitostí týkajících se ochrany přírody.

Pro instituce ochrany přírody a krajiny je pochopitelně klíčová komunikace s lezeckou komunitou a pro relevantní aktuální informovanost o vývoji aktivity je dobré rutinně používat různé informační zdroje. Klasicky jsou informace šířeny v tištěných horolezeckých časopisech a publikacích, celostátních nebo regionálních. Výjimečná pozice přitom náleží horolezeckým průvodcům, vydávaným pro jednotlivé oblasti s periodicitou několika let. Nejvýznamnějším médiem se dnes stává internet. Na webovém „trhu“ se etablovalo několik specializovaných serverů, kde lze najít řadu informací důležitých pro management a rozhodování v ochraně přírody. Z celo-státních zdrojů stojí za zmínku např. www.lezec.cz, www.horyinfo.cz nebo www.horydoly.cz. Lokální úroveň přesahují i některé oddílové stránky, například www.hruboskalsko.cz či www.lkp.cz. Oficiální informace jsou k dispozici na webu ČHS (www.horosvaz.cz). Na těchto stránkách byl v nedávné době spuštěn modul Skalní oblasti ČR. Zde lze nalézt kromě pravidel pro lezení také podrobnou databázi českých a moravských lezeckých oblastí, strukturu vrcholových komisí a správců skalních oblastí včetně kontaktů, nebo podrobný oddíl, věnovaný ochraně přírody a jejím podmínkám či omezením. Je zde možný také přímý přístup příslušných orgánů ochrany přírody včetně editace dokumentů, aktuálních informací a zpráv, tedy velmi efektivní způsob interaktivní komunikace.

Podrobné informace o problematice horolezectví ve vztahu k ochraně přírody rozhodně přesahují prostorové i věcné možnosti tohoto článku. Pro ucelenější shrnutí připravila odborná skupina AOPK ČR pro rekreaci, sport a turistiku návrh Metodických poznámek k regulaci sportovních a rekreačních aktivit v CHKO, jejichž část je věnována horolezectví. Jednotlivým pracovištím by měly být k dispozici v dohledné době jako Metodické listy AOPK ČR.

 

Autor je vedoucím Správy CHKO Jizerské hory a členem odborné skupiny AOPK ČR pro rekreaci, sport a turistiku

Mountain Climbing – Seeking for Balance with Nature

Mountain climbing has had a long tradition in what is now the Czech Republic. Most of the important mountain climbing areas including rock terrains have become Specially Protected Areas.

Possible negative affects of mountain climbing on nature and the landscape, e.g. damaging rock surfaces and vegetation by climbing itself, destructing natural rock surfaces, trampling in the vicinity of the rocks and on accessing trails and footpaths, erosion, disturbance of animals in their natural habitats or changes in natural rock shape by locating means for climbers´ fixing can be solved under the Act No. 114/1992 Gazette on the Protection of Nature and the Landscape, as amended later, in co-operation with the Czech Mountain Climber's´ Union, which brings together most of mountain climbers in the Czech Republic, as well as with local authorities. The State Nature Conservancy in the Czech

Republic considers mountain climbing as a legitimate activity of considerable part of the active general public and at present it seeks for the balance between qualitative changes in mountain climbing and nature conservation as the clearly defined public interest.

(view 1868x)
Číslo 2/2014

Číslo 2/2014 je již v prodeji.

 

FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ - Nejlepší fotografie

JIŽ ZNÁME VÍTĚZE

fotografické soutěže
časopisu Ochrana přírody.

I. Krajina – 1. místo

Lukáš Vítek – Býkovický rybník

Býkovický rybník_L. Vítek

II Druhy – 1. místo

Tomáš Valenta - Rosnička

Rosnička_T. Valenta

Jména ostatních vítězů i jejich oceněné fotografie
najdete na stránce

Fotosoutěž Ochrany přírody 2010.

 Vítězům gratulujeme.