Ovlivnění lesů od vrcholného středověku do poloviny 18. století

Historické ovlivnění lesů na území České republiky sahá daleko do minulosti před první dochované písemné záznamy. Z pohledu zásadního vlivu člověka na dřevinnou skladbu a prostorovou strukturu lesů je klíčové období od vrcholného středověku. V období 12.–14. století byla postupně kolonizována centrální oblast dnešní ČR – Českomoravská vrchovina a oblasti podhůří hraničních pohoří, která po obvodu obepínají téměř celé území současného státu. Původní pralesy byly živelně káceny a na jejich místě vyrůstal sekundární les, který si však stále víceméně uchovával parametry původních lesů – dřevinnou skladbu, prostorovou a věkovou diferenciaci. Od 15. století je v těchto oblastech zaznamenán rozvoj železářství a následně i sklářství, takže již v 17. století bylo dnešní území ČR, s výjimkou vyšších horských poloh (cca nad 1 000–1 100 m n. m.), souvisle osídleno. Východní část území – tzv. moravské Karpaty při dnešní hranici se Slovenskou republikou – prošly ve 13.–15. století obdobím tzv. valašské kolonizace. Řada vrcholových partií a mírných svahů v těchto pohořích byla odlesněna a po následující staletí využívána jako pastviny. Dobytek se tak dostával i do okolních lesů a působil v nich dlouhodobě velké škody.

Neustále narůstající spotřeba dřeva v období 17.–18. století, zejména pro účely rozvíjejícího se průmyslu, vedla k prvním snahám zavést systémové lesní hospodářství, zpracovat přehled o stavu lesů a cílevědomě řídit jejich využívání. 18. století je proto možno označit za století systematického zavádění intenzivního smrkového hospodářství v českých zemích, kterému se ve středních polohách vrchovin (cca od výšky 500 m n. m.) a v horských oblastech zpočátku dobře dařilo. První generace smrkových porostů po prvotních pralesích nebo druhotných přírodě blízkých porostech dosahovala velmi dobrých přírůstků a dosud nedocházelo ke kalamitám, se kterými je pozdější pěstování smrkových monokultur spjato až do současnosti. V 17. a první polovině 18. století bylo vydáno několik lesních řádů, platných vždy pro příslušné panství, které rozličnou měrou regulovaly využití lesů dotyčných šlechticů (např. instrukce Černínská – 1654; Frýdlantská – 1674; lesní řád knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu – 1710; Harrachovská instrukce – 1722.; Konšel, 1934). K zásadnímu obratu dochází v polovině 18. století, kdy císařovna Marie Terezie podepisuje „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“ a následně souhlasné patenty pro země ostatní (1756 pro Slezsko; Konšel, 1934; Nožička, 1957). V patentu se např. zakazuje veškerá pastva v mladých kulturách, stejně jako hrabání mechu v jehličnatých lesích odkrývající kořeny stromů. Dále byla ustanovena např. povinnost zajistit nový lesní porost po provedené těžbě, evidovat a zaměřit všechny lesy a pro zlepšení stavu a zvýšení produkce vyrabovaných lesů bylo doporučováno systematické a intenzivní smrkové hospodářství.

Vznik prvních lesních rezervací v 19. století

V první polovině 19. století docházelo v českých zemích k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl masově prosazován smrk ztepilý (Picea abies), který byl uměle zaváděn na většině obnovní plochy tehdejších lesů. Již v prvních, případně druhých generacích smrkových monokultur však docházelo k velkým polomům (zejména ve špatně vychovávaných labilních porostech), které byly následně doprovázeny rozsáhlými kalamitami lýkožrouta smrkového (Ips typographus).

Rychlé mizení dosud nedotčených pralesů i v méně přístupných horských oblastech, umocněné sílící vlnou romantismu první poloviny 19. století, byly důvodem k vyhlášení prvních lesních rezervací na evropském kontinentu vůbec. Vliv romantismu se odrazil i v rozhodnutí přírodymilovného hraběte Jiřího Františka Augusta de Langueval-Buquoye, majitele panství Nové Hrady v jižních Čechách. Ten napsal 28. srpna 1838 svému lesníkovi dopis, který se nesmazatelným způsobem zapsal do historie ochrany přírody nejen v České republice:

„Mému inspektoru Františku Železnému!

Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a dělicí čarou (pravděpodobně myšlena tehdejší zemská hranice s Rakouskem – pozn. aut.) jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu.“

Jednalo se o Žofínský prales v Novohradských horách, jehož ochrana byla tehdy deklarována na ploše 38 ha. V roce 1938 byla přísná ochrana rozšířena na území o celkové rozloze 99 ha, na níž se rozkládá i dnes (Národní přírodní rezervace Žofínský prales). Souběžně s tím vyhlásil hrabě Buquoy ochranu dalšího nedaleko ležícího pralesního porostu zvaného Hojná Voda (v současnosti na výměře necelých 10 ha). I tento porost požívá přísné ochrany jako Národní přírodní památka Hojná Voda.

Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také lesník Josef John v oblasti Boubína na Šumavě. K zájmu o dosud existující pralesy jej však nevedl pouze romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů. V roce 1843 se John ujal vedení lesní správy ve Vimperku na tehdejším schwarzenberském panství, které vlastnil kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg. Od roku 1847 se připravoval využívat pozorování vývoje stromů v pralese pro potřebu lesnické vědy a patrně již tehdy uvažoval o jejich záchraně pro budoucí generace (Nožička, 1958; 1959).

Josefu Johnovi jistě náleží hlavní zásluha o to, že již roku 1849 byla pozornost českých lesníků obrácena k šumavským pralesům. Toho roku uspořádala 2. září Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkurzi do Boubínského pralesa a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně původní les. Podle dobových pramenů bylo na schwarzenberských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992 ha) pralesů (Göppert, 1868). Uveřejnění zprávy o této exkurzi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, ale i v sousedních zemích.

Josef John se snažil přesvědčit knížete o nutnosti chránit Boubínský prales. Majiteli panství mimo jiné oznamoval: „V tomto prostoru leží takřka otevřená kniha přírody, z jejíchž řádků lze vyčíst zákony, jimiž matka příroda, je-li v lesích volná a nerušená, jako právě zde po staletí, vegetaci zachovává, v různé formě dovršuje, ničí a znovu obnovuje a jak zde taková a onde jiná dřevina vykazuje zvláštní nebo výlučné stanoviště, jinde opět četné druhy harmonicky rozděluje a sestavuje, jak současně uvnitř lesa může být udržen řád plný života a smrti s hmotovým bohatstvím a individuální nejvyšší silou a plný nápadných dokladů proti násilnému pustošení (Nožička, 1958).“

Boubínský prales, druhá nejstarší pralesní rezevace v českých zemích          

Foto T. Vrška

Díky Johnovu dlouhodobému úsilí a přímluvě vratislavského vrchního zemského lesmistra von Pannewitze rozhodl Schwarzenberg roku 1858, že pralesy v odd. 31b, 34b a 35a v zátoňském revíru mají zůstat trvalými rezervacemi (Nožička, 1958; 1959). Ochrana Boubínského pralesa se původně vztahovala na poměrně rozsáhlou plochu (její přesné vymezení z archivních materiálů je velmi obtížné). Avšak v roce 1870 postihla Šumavu velká ničivá vichřice, která způsobila obrovské polomy i v oblasti Boubína. Z obavy o masivní šíření lýkožrouta smrkového do okolních smrkových porostů byly zpracovány polomy i v rezervaci a bez zásahu zůstalo pouze jádro o výměře 48 ha (bývalé odd. 31), které je do současnosti nedotčené těžební činností.

Další lesní rezervace byly vyhlašovány až po delší odmlce. Jednalo se vždy o soukromé majetky velkých vlastníků lesa:

1894 – Buky u Vysokého Chvojna

1903 – Šerák–Keprník

1904 – Labský důl

1909 – Javorina

Při vzniku Československé republiky v roce 1918 tedy existovalo celkem sedm soukromých lesních rezervací bez jakéhokoliv zakotvení v právním systému státu.                                                          

Období od vzniku republiky do roku 1948

V roce 1919 byli ustanoveni první tzv. konzervátoři ochrany přírody. Jednalo se o odborně vzdělané občany, zpravidla učitele biologie (od univerzitních po učitele základních škol), kteří se dobrovolně začali věnovat otázkám ochrany přírody, osvěty studentů i veřejnosti a výběru území, která by měla požívat statutu právní ochrany. Vůdčí osobností rodící se institucionální ochrany přírody se stal Rudolf Maximovič, který začal konzervátory systematicky řídit pod hlavičkou Ministerstva školství a národní osvěty. Jeho zásluhou byly zpracovány návrhy prvního zákona o ochraně přírody. V letech 1922–1938 bylo do českého parlamentu podáno celkem pět návrhů zákona o ochraně přírody. Návrhy zahrnovaly i zřizování tzv. přísných (tzn. bezzásahových) rezervací, zejména v pralesních porostech. Ani jeden návrh nebyl parlamentem přijat. Sám Maximovič kladl velký důraz na pralesní rezervace jako na národní dědictví. I přes neúspěšná jednání v parlamentu se mu podařilo připravit alespoň tzv. silvestrovský výnos, který 31. 12. 1933 vydalo právě tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty. Jednalo se o první oficiální soupis přírodních památek, kde byla zdůrazněna jejich hodnota pro výchovu mládeže i význam pro stát a doporučována jejich návštěva. Na seznamu převažovaly pralesovité lokality a významné geo-logické útvary.

Postupně i další majitelé vyhlašovali na svých majetcích lesní rezervace. Často se uplatňoval důvod zachování dobrého loveckého revíru, ve kterém byl klid (např. prales Mionší jako tokaniště tetřevů), ale nezřídka již šlo o vědomé zachování alespoň zbytku přírodě blízkého lesa jako ukázky člověkem relativně málo ovlivněného ekosystému (Žákova hora, Ranšpurk atd.). V roce 1938 bylo takto deklarováno 142 rezervací, přičemž stejně jako v roce 1933 převažovaly zbytky přirozených lesů („pralesů“) a zajímavé geologické útvary (Strejček et al., 1983).

Druhá světová válka přerušila veškeré snahy o vytvoření právního prostředí pro ochranu přírody. Válečné období, kdy byly uzavřeny vysoké školy, využil fytocenolog prof. ing. Alois Zlatník, učitel na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, k terénnímu průzkumu zbytků přirozených lesů a sestavil návrh komplexní sítě lesních rezervací pro Moravu a Slezsko, v němž sledoval reprezentativní zastoupení všech lesních typů i lesních vegetačních stupňů. Po válce se však nikdy nepodařilo tento návrh komplexně vybudovat.

Závěr

Vznik prvních dvou lesních rezervací na území dnešní České republiky nás řadí mezi státy s nejdelší tradicí ochrany přírody na evropském kontinentu. Nejstarší rezervace jsou doloženy z Německa – Brocken v pohoří Harz – 1718 (Welzholz et Johann, 2007); Theresienhain v Bavorsku – 1803 (Welzholz et al., 2005) a z Finska – Esker/Punkaharju – 1802 (Welzholz et Johann, 2007). Navíc Žofínský prales i Boubínský prales patří k absolutně nehodnotnějším zvláště chráněným územím ponechaným samovolnému vývoji a jsou dokladem myšlenkového vývoje v české společnosti – původně romantická myšlenka oslavující krásu přírody (hrabě Buquoy/prales Žofín – 1838) se po dvaceti letech posunula k neméně ušlechtilé myšlence – využít poznatků o dynamice přírodních lesů pro přírodě blízké obhospodařování lesů (Josef John/Boubínský prales – 1858).

Poděkování

Příspěvek byl zpracován v rámci řešení výzkumného záměru MSM 6293359101 Výzkum zdrojů a indikátorů biodiverzity v kulturní krajině v kontextu dynamiky její fragmentace a projektu VaV - SM/6/153/05 „Monitoring dynamiky vývoje v přirozených lesích ponechaných samovolnému vývoji; zpracování metodiky výběru území se společenstvy určenými k ponechání působení převážně přírodních sil, návrh metod a postupů péče o tato území“.

Autoři pracují ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., oddělení ekologie lesa Brno. Zabývají se výzkumem dynamiky přirozených lesů a aplikacemi poznatků v přírodě blízkém obhospodařování lesů, zejména v chráněných územích

LITERATURA

GÖPPERT, H. R. (1868). Skizzen zur Kenntniss der Urwälder Schlesiens und Böhmens. E. Blochmann & Sohn, Dresden. – KONŠEL, J. [ed.] (1934). Naučný slovník lesnický. Československá Matice lesnická, Písek. – NOŽIČKA, J. (1957). Přehled vývoje našich lesů. SZN, Praha. – NOŽIČKA, J. (1958). Z historie boubínského pralesa. Ochrana přírody 13: 144-149.– NOŽIČKA, J. (1959). Snahy o přirozenou obnovu lesa a vznik prvních lesních rezervací. Lesnictví 5: 249-252. – STREJČEK, J.; KUBÍKOVÁ, J. et KŘÍŽ, J. (1983). Chráníme naši přírodu. SPN, Praha. – WELZHOLZ, K. J.; BÜRGER-ARNDT, R. et BÜCKING, W. (2005). Country Report – Germany. In: Latham, J.; Frank, G.; Fahy, O.; Kirby, K.; Miller, H. et Stiven, R. (eds.), Protected Forest Areas in Europe – Analysis and Harmonisation (PROFOR): Reports of Signatory States. Federal Research and training Centre for Forests, Natural Hazards and Landscape, Vienna. – WELZHOLZ, K. J. et JOHANN, E. (2007). History of Protected Forest Areas in Europe. In: Frank, G.; Parviainen, J.; Vandekerhove, K.; Latham, J.; Schuck, A. et Little, D. (eds.), Protected Forest Areas in Europe – Analysis and Harmonisation (PROFOR): Results, Conclusions anf Recommendations. Federal Research and training Centre for Forests, Natural Hazards and Landscape, Vienna.